Říká se, že když člověk plánuje, bůh se směje. Pak se hraje o to, jak na ten boží smích reaguje člověk. Zasměje se taky vesmírnému vtipu? A nebo hystericky zařve: „Tohle se nemělo stát!“ a vyrve si i poslední zbytky vlasů?
S koncem vánočního období se nám všem připomíná čtvrtá z jam, které spolu s nijamami tvoří základy jógové etiky. A tou je aparigraha – neulpívání. Něco krásného končí a my se toho nechceme pustit.
Poslední z pěti kléší je velmi mocná. Hlásí se však zejména ve vypjatých situacích nebo při pocitech oslabení. Stejně jako toužíme žít, bojíme se zemřít. Strach ze smrti je nám dán, aby nás vedl k ochraně života.
Vytváříme si obraz o sobě samých a v nejistotě hledáme své hranice. Chybně je však ztotožňujeme s fyzickým tělem, popřípadě myšlenkami (intelektem) nebo pocity (smyslovostí).
Dvéša je opakem žádostivosti nebo touhy. Nutí nás vyhýbat se tomu, co je nelibé, nepříjemné nebo se nám nehodí. Tedy i námaze, která vede k cíli. Může vést k chorobnému odkládání (tolik diskutované prokrastinaci), vyhýbavému chování nebo tendenci obelhávat (nejen) sebe sama...
Obnáší všechny naše závislosti, vystavuje nás neustálému pokušení. Každé takové pokušení je neodolatelné, můžeme mít dokonce dojem, že náš život je o cosi ochuzen, nedostává-li se nám žádaných podnětů, vztahů nebo věcí.
První překážkou, která je současně podstatou zbývajících čtyř, je nevědomost nebo také zaslepenost, ignorance. Upozorňuje nás, že neznáme skutečnou podobu bytí a bytostí.
V mnoha rodinách jsou Vánoce jedna z mála příležitostí, jak se sejít s celou rodinou. Ještě za dob našich babiček bylo společné stolování a trávení večerů pravidlem, ale v dnešním uspěchaném světě se nám, bohužel, tento přirozený zvyk vytrácí. O to více bychom si měli užívat vzácných chvil v rodinném kruhu a lpět na tradičním pojetí Vánoc. Protože ty nás sbližují.
