pátek 30. 10. 2020
Když jsem se poprvé vydala do Indie hledat, co je to tantra a jaké je vlastně propojení jógy a tantry, netušila jsem, co mě tam potká a jak spletitá ta cesta může být. Přes všechno tantricko-jógové praktikování, cvičení, meditace, dýchání, rozjímání, vizualizace, rituály, babrání se ve svém stínu a já nevím, co ještě, jsem často měla pocit, že se ztrácím....
Nemohu ovlivnit, co se mi stane. Ale to, co mám pevně ve svých rukou, je, jak budu (ne)reagovat a situaci vnímat. To je dnes motto koučů a psychologů. Co si pod tím přesně představit? Odvahu přijímat realitu a s tím spojené emoce bez snahy to měnit nebo tím jinak manipulovat.
I když cvičíme pravidelně a strávíme na jógové podložce přibližně jednu hodinu denně, zbývajících dvacet tři hodin se odehrává mimo ni. Cvičení má dopad na náš každodenní život, ale zároveň i to, co děláme mimo jógovou podložku, ovlivňuje kvalitu naší praxe. Zůstáváme stejnou osobou se stejnými zvyky. Následující úvahy a otázky by nás mohly inspirovat k rozšíření praxe do každodenního života.
Následující text je mé osobní bilancování současné popularity jógy a pozitiv i negativ, která to přináší. Mísí se ve mně radost z toho, jak je jóga dnes populární, a vedle ní pocit, že je populární trochu jiným způsobem, než jsem si představoval.
Jóga. Pradávná tradice sloužící miliónům lidí po celém světě k eliminaci stresu, lepšímu protažení a dosáhnutí té správné fyzické i mentální kondice.
Léto je obdobím, kdy trávíme mnohem více času venku než v zimních měsících. Teplé slunečné počasí nás láká vyjít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Proč tedy neuposlechnout toto volání a nevyzkoušet zacvičit si jógu v lůně přírody?
Viděla jsem to v jihovýchodní Asii, na okraji málo turistického balijského Amedu i v Jižní a Střední Americe. Ten vděk, který nám tak chybí. Většině tamních obyvatel, kteří žijí ve skromných až nuzných životních podmínkách, se odráží v očích, když ne v úsměvu. Nemají nic, a mají víc.
Vždycky jsem měl strach projevit se. Byl to můj vnitřní pocit, který s mým vnějším projevem moc nesouvisel. Jako bych balancoval mezi světlem a stínem a vyvažoval jeden pocit druhým. Byl jsem závodník v atletice, který chtěl vyhrávat. Byl jsem tanečník, který chtěl stát na stupních vítězů a zářit. Byl jsem cílevědomý, s mladickou vášní, urputný, a přitom málokdo tušil, že pro mě je radostí samota, pobývání v kruhu nejbližších přátel, a má vnitřní spokojenost se zakládá na jednoduchosti a „sezení v koutě“.
„Víš, to je složité.“ „Nějak se mi to zkomplikovalo.“ Anebo třeba: „Je to příliš obyčejné, nudné.“ Tohle slýcháme často. Jako bychom toužili po tom, aby náš život byl stále pestrý, zajímavý, chceme vzrušení. Jsme vlastně tak trošku závislí na akci. A někdy i na dramatech.
Letošní jaro nezačalo pro nás lidi zrovna nejšťastněji. Období, kdy se vše probouzí po dlouhé zimě, jaro, které příroda bere jako nový začátek, kdy sluneční paprsky nabírají na síle, stromy kvetou, rodí se nová mláďata, jsme my byli nuceni trávit zavření doma v karanténě nebo v horším případě bojem s nevypočitatelnou nemocí. Ale už obraťme list!
