sobota 22. 1. 2022
Aktuální situace kolem koronaviru posunula naše hranice v různých oblastech. Změnili jsme postoj k přírodě, k nakupování, ale to, co vyzařujeme, nejvíce ovlivňuje postoj k nám samotným. To, jak o sobě mluvíme a smýšlíme, je prvopočátek i našich vztahů k ostatním kolem nás. Možná jste kolem sebe ale také zaznamenali, že s nástupem koronaviru začala opadávat tabu ohledně sexu, intimity a s tím spojených pomůcek. Sex se stal součástí sebepéče a dopřát si potěšení v podobě rozkoše se pomalu stává jakýmsi rituálem bez studu a stigmat. Do sexu se prostě dostal styl. Jak si takové potěšení s láskou dopřát?
Nejkrásnější období v roce je tu a společně s ním i něco, co k němu nepatřilo vždycky, ale co si k němu pošetilý člověk přidal později, možná nevědomky. Je to stres, přepracování, touha být perfektní a nejlepší, připravit ty nejkrásnější Vánoce. Neztrácí se ale pod tím pozlátkem skutečný duch Vánoc?
Vánoční svátky – někde jsou hlučné a prodchnuté světly ohňostrojů stejně jako Nový rok, jinde plné tradic, zvyků a řemeslných dekorací. Vánoce napříč světem se nesou ve jménu nejrůznějších obyčejů a barev a spadají do pestrých podmínek léta či zimy, podle toho, na jaké polokouli vás zastihl prosincový slunovrat.
Poslední neděle v listopadu je letos zároveň první, kdy se na našem adventním věnci rozsvítí svíčka. Znamená to, že Vánoce se nezadržitelně blíží a my se už můžeme těšit na všechny ty přípravy, výzdobu, atmosféru, setkávání s přáteli, zkrátka na všechno, co s tímto obdobím souvisí. Jistě se najdou škarohlídi, kteří budou oponovat, že je to jen stres a spousta práce, ale já tvrdím: „Jaké si to uděláš, takové to máš.“ A proto soustřeďme se na to pěkné, co nás v nastávajícím předvánočním čase čeká.
John Stuart Mill, anglický filozof a empirik, napsal, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, a vyjádřil tím samu podstatu svobody: žít podle svého, ale neomezovat, nebo dokonce neohrožovat tím ostatní. Uvědomujeme si to i dnes?
Dušičkovské období je tradičně spojováno s tématem, kterému se dnešní společnost vyhýbá. Smrt je zahalena oparem tajemna, strachu, obav a nejistoty. Vyhýbáme se jí, nechceme o ní mluvit, a potom umíráme sami v cizím prostředí. V porovnání s našimi předky je to poněkud zpátečnický přístup. Oni, na rozdíl od nás, věděli, že smrt je součástí života.
Co si představíte pod pojmem láska? Vášeň? Motýlky v břiše a adrenalinovou nedočkavost před dalším rande? Intimitu? Změnila se vaše představa během života nebo prostě víte, že láska je, a dál o tom nepřemýšlíte?
Víc zážitků, víc adrenalinu, víc selfíček. Někdy mám kolem sebe pocit, že jsem mimořádně nespolečenská, když si radši zalezu s knížkou a můj Instagram zeje prázdnotou. Mám tak trochu podezření, že v mém dynamičtějším životním obdobím se ozývá přirozená touha po klidu, respektive po rovnováze. Nebo prostě dneska musíme lovit radost všude možně a ještě ji stavět na odiv ostatním?
S létem je to podobné jako s Vánocemi. Napadlo vás to někdy? Tolik se na ně těšíme, a když se konečně dočkáme, utečou jako voda a nám zbydou jen oči pro pláč a nutnost vrátit se zase do starého režimu. Tak zase za rok… Jak se naučit toto nepříjemné rozpoložení rozpustit?
Pro většinu lidí má slovo rutina spíš negativní smysl. Je to něco, co nám zničí vztah. Něco, čemu se všemi silami snažíme vyhnout a nechceme to zažít. Jakmile zůstaneme pár dní doma, začne nás svazovat nesnesitelný pocit nudy. Doba koronavirová nám zajisté sebrala mnohé – ze dne na den jsme se museli vzdát cestování, dobrého jídla v restauracích a vídání se se známými. Naopak nám ale ukázala, co to je ta pravá rutina. Možná v sobě ale skrývá víc, než si dokážeme připustit. Možná ji už teď máme tak trochu rádi…
