Často se říká nebo píše – žijte jógu, přeneste praxi z podložky do života, praktikujte i mimo podložku. Co se tím ale vlastně míní? Co vlastně znamená jógový život?
Je vám pořádný hic? Vzpomeňte si na to, jak jste klepali kosu v lednu. Tehdy se zdálo, že dlouhá zima nemá konce a prázdniny jsou v nedohlednu. Co jste si tehdy mysleli, že touto dobou dokážete nebo zvládnete?
Zážitková dovolená, zážitková gastronomie, zážitky pro děti v zábavních parcích, zážitek jako dárek. Zdá se, že jsme společností, která se chce nejen ubavit k smrti (Amusing ourselves to death, Neil Postman), ale také společností, která si chce užít a zažít vše nadoraz.
Dhyanyogi Madhusudandas, kterého považuji za svého vůbec prvního učitele jógy, prý říkával západním studentům, jednoduchou věc: „Máš tělo. Máš ego. Dokud budeš mít tělo, budeš mít i ego. Není žádoucí se ho chtít zbavit.“ Dnes a denně hledám cestu, jak přijímat různé části sebe sama. Troufám si říct, že to děláme všichni...
Nedávno jsem našla index z vysoké školy, kde jsem absolvovala v rámci povinného tělocviku svou první lekci jógy. Čas neuvěřitelně letí, je tomu právě osmnáct let. Můj vztah s jógou se rozvíjel pozvolna, postupně a jemně.
Myslím, že dokonalé je vše, anebo nic. Avšak k tomuto názoru jsem došla až po mnoha letech. Jako děvče jsem nabyla přesvědčení, že já dokonalá nejsem určitě...
... Proč tenhle jednoduchý princip vlastně neaplikuji v životě? Zastavit se, ohlédnout se, poplácat se po zádech a říct sám sobě, udělal jsi kus práce, jsi dobrej. Ne, ne, místo toho se podívám na ten kopec před sebou...
Nový rok si žádá zklidnění, každý za sebou máme kus skvěle odvedené práce. Ať se nám podařily splnit velké cíle či menší přání, určitě na sebe každý může být pyšný...
Je konec roku. Je to pravidelnost, ale není to nic ledabylého a standardního. Vezměte si, kolik lidí už nový rok nespatří. A tak se nerouhejme, když o tom roce, co odchází, říkáme něco nehezkého....
