pondělí 27. 6. 2022
BLESKOVĚ
Pokud už mám čas pro sebe, tak se mi chce vždycky. Kdo to zná... když mu někdo děti pohlídá a má klid a chvíli času pro sebe, tak jistě souhlasí.
Jedním z klíčových učení wabi sabi je přijetí skutečné podstaty života a ta zní: Všechno je pomíjivé, nedokonalé a neúplné. V životě nás nejvíc svazují věci a vztahy, na kterých lpíme. Posun a úlevu ucítíme, jakmile se vzdáme něčeho dokonalého a přijmeme to, co je, a s tímto novým pohledem na svět staneme na neprobádaném území.
Milé ženy, ale i milí muži, co si představíte pod tímto krásným slovem „ženskost“? Co je ukryto za větou: „Jsem žena.“? Jak toto označení, milé ženy, vnímáte samy na sobě, co pro vás znamená ženskost? Jak ji vnímáte a jak na ni nahlížíte? Ještě dříve, než tento článek začnete číst, se na chvilku usaďte a uvědomte si, jak se jako ženy cítíte.
Už to kolem nás zase všecko září a bliká do červena. Ve výlohách jsou srdíčka jako neochvějné znamení lásky, hračkárny praskají ve švech s medvídky a květináři objednávají dvojnásobné množství květin. A někteří z vás se na tento svátek těší a jiní si odfrknou nad tím, že se zase píše o „tom komerčním svátku“. Ještě než tento článek odsoudíte a navrátíte se zpět do svého fungování, pojďme se na téma lásky podívat trochu jinak.
Aktuální situace kolem koronaviru posunula naše hranice v různých oblastech. Změnili jsme postoj k přírodě, k nakupování, ale to, co vyzařujeme, nejvíce ovlivňuje postoj k nám samotným. To, jak o sobě mluvíme a smýšlíme, je prvopočátek i našich vztahů k ostatním kolem nás. Možná jste kolem sebe ale také zaznamenali, že s nástupem koronaviru začala opadávat tabu ohledně sexu, intimity a s tím spojených pomůcek. Sex se stal součástí sebepéče a dopřát si potěšení v podobě rozkoše se pomalu stává jakýmsi rituálem bez studu a stigmat. Do sexu se prostě dostal styl. Jak si takové potěšení s láskou dopřát?
Nejkrásnější období v roce je tu a společně s ním i něco, co k němu nepatřilo vždycky, ale co si k němu pošetilý člověk přidal později, možná nevědomky. Je to stres, přepracování, touha být perfektní a nejlepší, připravit ty nejkrásnější Vánoce. Neztrácí se ale pod tím pozlátkem skutečný duch Vánoc?
Vánoční svátky – někde jsou hlučné a prodchnuté světly ohňostrojů stejně jako Nový rok, jinde plné tradic, zvyků a řemeslných dekorací. Vánoce napříč světem se nesou ve jménu nejrůznějších obyčejů a barev a spadají do pestrých podmínek léta či zimy, podle toho, na jaké polokouli vás zastihl prosincový slunovrat.
Poslední neděle v listopadu je letos zároveň první, kdy se na našem adventním věnci rozsvítí svíčka. Znamená to, že Vánoce se nezadržitelně blíží a my se už můžeme těšit na všechny ty přípravy, výzdobu, atmosféru, setkávání s přáteli, zkrátka na všechno, co s tímto obdobím souvisí. Jistě se najdou škarohlídi, kteří budou oponovat, že je to jen stres a spousta práce, ale já tvrdím: „Jaké si to uděláš, takové to máš.“ A proto soustřeďme se na to pěkné, co nás v nastávajícím předvánočním čase čeká.
John Stuart Mill, anglický filozof a empirik, napsal, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, a vyjádřil tím samu podstatu svobody: žít podle svého, ale neomezovat, nebo dokonce neohrožovat tím ostatní. Uvědomujeme si to i dnes?
Dušičkovské období je tradičně spojováno s tématem, kterému se dnešní společnost vyhýbá. Smrt je zahalena oparem tajemna, strachu, obav a nejistoty. Vyhýbáme se jí, nechceme o ní mluvit, a potom umíráme sami v cizím prostředí. V porovnání s našimi předky je to poněkud zpátečnický přístup. Oni, na rozdíl od nás, věděli, že smrt je součástí života.
