Víc zážitků, víc adrenalinu, víc selfíček. Někdy mám kolem sebe pocit, že jsem mimořádně nespolečenská, když si radši zalezu s knížkou a můj Instagram zeje prázdnotou. Mám tak trochu podezření, že v mém dynamičtějším životním obdobím se ozývá přirozená touha po klidu, respektive po rovnováze. Nebo prostě dneska musíme lovit radost všude možně a ještě ji stavět na odiv ostatním?
Život je vlastně jedno velké balancování – všichni jsme jako provazochodci, kteří musí stále vyvažovat, aby se nezřítili dolů. Někdy je to snazší, jindy fouká vítr, koncentrace je špatná a udržení rovnováhy je tím pádem obtížnější. Najít nultý rovnovážný bod, kde můžeme v klidu a pohodě ustat a jen být, pomáhá jóga.
Někdy nám při setkání s osudy druhých lidí dochází, že naše problémy jsou malicherné, a zároveň, že to jde. Že jde zažívat okamžiky štěstí i přes to, že život přináší nejrůznější tragédie.
Často se říká nebo píše – žijte jógu, přeneste praxi z podložky do života, praktikujte i mimo podložku. Co se tím ale vlastně míní? Co vlastně znamená jógový život?
Je vám pořádný hic? Vzpomeňte si na to, jak jste klepali kosu v lednu. Tehdy se zdálo, že dlouhá zima nemá konce a prázdniny jsou v nedohlednu. Co jste si tehdy mysleli, že touto dobou dokážete nebo zvládnete?
Zážitková dovolená, zážitková gastronomie, zážitky pro děti v zábavních parcích, zážitek jako dárek. Zdá se, že jsme společností, která se chce nejen ubavit k smrti (Amusing ourselves to death, Neil Postman), ale také společností, která si chce užít a zažít vše nadoraz.
Dhyanyogi Madhusudandas, kterého považuji za svého vůbec prvního učitele jógy, prý říkával západním studentům, jednoduchou věc: „Máš tělo. Máš ego. Dokud budeš mít tělo, budeš mít i ego. Není žádoucí se ho chtít zbavit.“ Dnes a denně hledám cestu, jak přijímat různé části sebe sama. Troufám si říct, že to děláme všichni...
Nedávno jsem našla index z vysoké školy, kde jsem absolvovala v rámci povinného tělocviku svou první lekci jógy. Čas neuvěřitelně letí, je tomu právě osmnáct let. Můj vztah s jógou se rozvíjel pozvolna, postupně a jemně.
Myslím, že dokonalé je vše, anebo nic. Avšak k tomuto názoru jsem došla až po mnoha letech. Jako děvče jsem nabyla přesvědčení, že já dokonalá nejsem určitě...
... Proč tenhle jednoduchý princip vlastně neaplikuji v životě? Zastavit se, ohlédnout se, poplácat se po zádech a říct sám sobě, udělal jsi kus práce, jsi dobrej. Ne, ne, místo toho se podívám na ten kopec před sebou...
