pondělí 12. 10. 2026
BLESKOVĚ
Představte si dokonalou neděli. Vyrazíte do hor, kolem šumí les a vy konečně cítíte, jak z vás padá stres z celého týdne. Zastavíte se, nadechnete se… a v tom to přijde. Na zápěstí vám zavibrují hodinky: „Gratulujeme, splnili jste denní cíl kroků!“ Co v tu chvíli vlastně cítíte? Čistou radost z pohybu, nebo tam šimrá kousek dopaminu z digitální medaile?
Když jsem začal jezdit do Indie, Jakub se tam rozhodně nehrnul. Popravdě jsem se mu ani moc nedivil. Špína, chudoba, chaos, vedro, davy lidí – na první pohled není moc důvodů, proč tam dobrovolně jet. Pak ale jednoho dne přišel s tím, že nechce poznávat jen krásná místa, kde všechno funguje. Chtěl zažít i něco úplně jiného. Indii. A tím mě překvapil.
Uplynulo několik měsíců ranní sadhány ve společnosti miminka, které se nezastaví a neohroženě překonává překážky i dřívější limity. Pasivní posedávání na hrací podložce nebo rozvážné přesuny jsou dávno zapomenuty. Roztříštěnost mé pozornosti mezi sledováním Eliho úmyslů a činů a mou praxí byla jen beta verzí dynamiky našich dnešních rán.
Dokončili jste svůj lektorský kurz nebo již učíte pár let, a stejně cítíte pocit nervozity a trémy? Nevadí. Těchto pár tipů vám pomůže nalézt pevnou půdu pod nohama a v každé lekci odevzdat to nejlepší z vás.
Jóga může začít docela obyčejně. Přijdete na lekci, rozbalíte podložku, cvičíte, dýcháte a postupně zjišťujete, že vám dává něco, kvůli čemu se chcete vracet. Časem se ale začnou objevovat otázky. Proč některé pozice fungují tak, jak fungují? Co se při cvičení děje s nervovým systémem? Jak spolu souvisejí pohyb a dech? Co vlastně znamená pránájáma? Kde v současné józe zůstala její filozofie a co z tradice má smysl pro člověka, který žije dnes?
První cestě do Indie předcházelo mnoho představ, co jak bude. Indie se ovšem na moje představy moc neptala. Docela rychle mě vytáhla ze školy ven a začala mi servírovat svoje vlastní lekce. Na nádraží, v tuk-tuku, v horách, na ulici nebo ve chvíli, kdy jsem prostě jen seděl a koukal kolem sebe. Některé byly krásné. Některé mě štvaly. Některým jsem nerozuměl vůbec.
Představte si 5000 m. n. m. Možná jste v podobné výšce nikdy nebyli, možná se tam chystáte. Je to nepředstavitelný pocit, pozitivně i negativně. V tak vysokých horách je váš dech mělký, v podstatě máte pocit, že se nedokážete dodechnout. Jakmile tělo nemá dost kyslíku, přestává mít sílu. Každý krok je namáhavější, spánek je lehký, někdy přichází bolest hlavy.
První díl Mamaste vznikal postupně, když ještě Eli ležel na bříšku a pohyboval se převážně pivotováním kolem vlastní osy. Už tehdy dokázal z rychlosti šneka nečekaně přepnout na turbo, ale jeho trajektorie se jakž takž dala předvídat.
Jsou místa, která navštívíš. A pak jsou místa, která tě pohltí. Taiwan patří mezi ta druhá. Ostrov, kde se mrakodrapy zvedají k nebi a jen o pár hodin dál stojíš v tichu horských soutěsek. Kde se mlha převaluje přes čajové plantáže a Pacifik naráží do dramatických útesů. Kde moderní svět pulsuje vedle starých chrámů a obojí dává smysl.
Do Indie jsem poprvé jel za jógou. Dnes vím, že ty nejsilnější lekce často nepřišly ve škole ani na podložce, ale přímo v ulicích. Mezi lidmi, rikšami, kravami, vůní masala čaje, hlukem, chaosem i chvílemi naprostého klidu. Indie mě baví právě tím, že nic moc neuhlazuje a člověka pořád něčím překvapuje. Tenhle blog otevírá moje další vyprávění o „indické ulici“ – o místech, lidech a situacích, které jsem neplánoval, a přesto mi z cest zůstaly v hlavě nejvíc.
