Žijeme v době datové. Sledujeme grafy příjmů a výdajů, počítáme kalorie – protože každá lžička olivového oleje se musí poctivě zapsat, jinak jako by se nestala. Vítejte ve světě, kde si mysl namlouvá, že naši lidskou hodnotu určuje výkon. Odškrtávání úkolů a plnění cílů nám dává podivný pocit bezpečí. Jako bychom si spánek a právo na obyčejný odpočinek nejdřív museli zasloužit. 

Tělo není stroj, život není závod

Organizovanost a multitasking se nosí. Píšeme si je hrdě do životopisů a dáváme světu vědět, že zvládneme uřídit zeměkouli a u toho ještě vypít předepsané tři litry vody. Jenže každá věc v extrému páchá víc škody než užitku.

Je skvělé starat se o své zdraví. Pokud vás ráno vytáhne z postele touha uzavřít barevné kroužky na displeji hodinek nebo mobilu, je to v pořádku. Večerní procházka má pro vaše tělo skvělé účinky, ať už ji měří prsten, hodinky, starý krokoměr nebo jen dobrý pocit.

Problém nastává, když se z pomocníků stanou dozorci. Potřebujeme opravdu chytré hodinky na měření tepu, k tomu prsten na měření kvality spánku a další aplikaci na měření stresu, abychom zjistili, že jsme unavení?

Na západě existuje termín kvantifikované já (Quantified Self) – neustálé sledování fitness aplikací sice může krátkodobě zvýšit motivaci, ale z dlouhodobého hlediska může zvýšit hladinu úzkosti a paradoxně i vnitřní motivaci.

Ještě zajímavější je, co to může udělat s vnímáním vlastního těla (interocepce). Když se příliš spoléháme na data z aplikací, můžeme postupně přestat věřit vlastním signálům – hladu, únavě, bolesti nebo napětí ve svalech. Zkrátka, když nám aplikace začne diktovat, jak se máme cítit, přestáváme věřit vlastnímu tělu.

Návrat od čísel k vlastnímu tělu

Fitness aplikace jsou navržené podobně jako hrací automaty v kasinu. Barevné kroužky, ohňostroje na displeji a fanfáry po deseti tisících krocích představují čistou gamifikaci. Cíleně stimulují levný dopamin a vytvářejí závislost.

V józe máme pro tento stav výraz – podlehli jsme iluzi (mája). Digitální tlak je v přímém rozporu s tím, co nás učí jóga:

• Pratjáhára (stažení smyslů): Na jógové podložce neexistují body, skóre ani statistiky. Učíme se obrátit smysly a pozornost z vnějšího světa plného notifikací do svého vnitra.
• Mókša (vnitřní svoboda): Při ásanách nechceme napasovat tělo do tabulek, ale zkoumáme, jak se v pozici cítíme. Když na podložce neustále kontrolujeme zápěstí, kolik kalorií jsme spálili, nevytváříme svobodu, ale jen další mentální vězení.
• Aparigraha (nelpění) a santóša (spokojenost): Jóga nás učí spokojenosti s tím, co je, a nelpění na výsledku. Chytré technologie nás naopak učí na výsledku lpět. Pokud neuzavřeme kroužek, den byl podle aplikace „špatný“.

Jóga nás jednoduše vrací k intuici. Připomíná nám, že naše hodnota není definována křivkou spánkové regenerace v grafu, ale naší schopností být přítomní tady a teď.

Vědomé používání místo moderního otroctví

Tento text není vyhlášením války technologiím. Aplikace jsou skvělí sluhové. Mohou nám pomoci dosáhnout cílů, hlídat si pitný režim nebo nás po osmi hodinách sezení vytáhnout na procházku, která nám udělá dobře bez ohledu na to, zda ji změřil chytrý prsten nebo jen dobrý pocit.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z pomocníka stane dozorce. Zkusme se občas uprostřed dne zastavit a zeptat se: Dělám tenhle pohyb pro radost a zdraví, nebo jen krmím algoritmus?

Na konci dne totiž existuje jediná věc, kterou skutečně musíme – dýchat. Že jste dnes neodškrtli ani jednu položku z to-do listu, nenachodili bájných 10 000 kroků a k večeři si dali pizzu, kterou jste nezadali do kalorických tabulek? To z vás nedělá horšího člověka. Znamená to, že se znovu učíte být lidmi – divokými, svobodnými a intuitivními. 

Možná tedy občas stojí za to hodinky sundat, přestat kontrolovat čísla a jednoduše se projít. Bez cíle, bez odměny, bez dalšího zeleného kroužku na displeji. Jen proto, že je nám v pohybu dobře.

• autorka: Mária Streďanská
• foto: Pexels