Pokud jsem si kdysi myslela, že tím, že jsem obrátila svou manažerskou kariéru naruby, opustila mezinárodní potravinářský byznys a před pár lety se částečně odstěhovala do Indie, končí veškerý přísun stresu a už to bude jen (osvícená) pohodička, tak jsem byla asi trochu mimo realitu...
Stojím u pultíku jednoho z bister v pražských Dejvicích, kam jsem se přestěhovala na poslední dva měsíce, než opět odfrčím do Asie. Obsluhují tu dvě slečny v červených zástěrkách. Jsou dvě, ale vlastně jen jedna, protože ta druhá tam tak nějak není. Jako by tam její duše nebyla...
Můj příběh spjatý s jógou má své více i méně radostné a náročné pasáže. Dnes se s vámi podělím o tu nejnáročnější a zároveň nejzásadnější z nich. Běžně o tom s lidmi nehovořím, není pro mě snadné přemýšlet nad některými detaily, a někdy se přistihnu u toho, že mi to vlastně připadá jako zážitek, který prožil někdo jiný.
Jóga je pro mě různorodá cesta. Při každém cvičení mi odkryje něco nového. Už umím pozorovat pokroky na svém těle i mysli. Více se dokáži soustředit na práci a dovolím si nemyslet na nic. Zimní večery a předjaří věnuji pravidelné několikaminutové každodenní průpravě...
„Na herním poli našeho velkolepého životního příběhu, který nás tolik zaměstnává, si neustále replikujeme situace, které navozují to, co nás naštvalo (resp. zranilo) na začátku. Vše, co se v životě dokola a dokola opakuje, má svůj důvod a původ.“
Zbavím se těch dlouhých vlasů. Je mi jedno, jak budu vypadat. Vlastně se chci schovat. Vadí mi ty chtivé pohledy. Celá ta historie s muži. Vlasy pryč a všechno nanovo. Sedím u Gangy a lazebník profesionálně odstříhává jeden pramen za druhým. Opravdu to chcete, madam? Ano. Dneska to ostříhám a na nový měsíc oholím hlavu úplně. Mám silný pocit uvnitř, že to tak má být.
