Sem tam člověk vyleze na kopec, zdolá vrchol, zadýchá se, posune své možnosti… Mít cíle je fajn. Jen není asi potřeba zvládnout hnedle všechny vrcholy – ať už na horách, materiální nebo duchovní. Pokud si dovolíme chvilku spočinutí cestou, rozhlédneme se kolem, možná uvidíme všude ty borůvky, maliny, ostružiny… Prostě hojnost.
Laskavost sama k sobě. Že by od slova láska? O sebelásce a přijímání už řeč byla. V tomto směru ledasjaký led byl narušen, třeba i roztál a kry se daly do pohybu a celkem se radují z globálního oteplování srdce. Pomaloučku, polehoučku. Sem tam s pomocí plamenometu, jak už to u ohnivých znamení bývá…
Chci, chci, chci. Být perfektní. Nejlepší, nejúžasnější. Nejlépe ve všem. Světice křížená s Xenou, a trochu té Catwoman, a možná ještě špetka nějaké další super ženy. Jo, jo, je tam. Něco ve mně, co vážně věří, že tohle jde...
Před několika lety jsem podnikla v rámci přibližování se k neznámému společný cyklo-výlet se svou mámou. Naložily jsme kola do auta, odjely za Prahu a celý den se vozily krásnou přírodou....
Pokud jsem si kdysi myslela, že tím, že jsem obrátila svou manažerskou kariéru naruby, opustila mezinárodní potravinářský byznys a před pár lety se částečně odstěhovala do Indie, končí veškerý přísun stresu a už to bude jen (osvícená) pohodička, tak jsem byla asi trochu mimo realitu...
Stojím u pultíku jednoho z bister v pražských Dejvicích, kam jsem se přestěhovala na poslední dva měsíce, než opět odfrčím do Asie. Obsluhují tu dvě slečny v červených zástěrkách. Jsou dvě, ale vlastně jen jedna, protože ta druhá tam tak nějak není. Jako by tam její duše nebyla...
Můj příběh spjatý s jógou má své více i méně radostné a náročné pasáže. Dnes se s vámi podělím o tu nejnáročnější a zároveň nejzásadnější z nich. Běžně o tom s lidmi nehovořím, není pro mě snadné přemýšlet nad některými detaily, a někdy se přistihnu u toho, že mi to vlastně připadá jako zážitek, který prožil někdo jiný.
Jóga je pro mě různorodá cesta. Při každém cvičení mi odkryje něco nového. Už umím pozorovat pokroky na svém těle i mysli. Více se dokáži soustředit na práci a dovolím si nemyslet na nic. Zimní večery a předjaří věnuji pravidelné několikaminutové každodenní průpravě...
„Na herním poli našeho velkolepého životního příběhu, který nás tolik zaměstnává, si neustále replikujeme situace, které navozují to, co nás naštvalo (resp. zranilo) na začátku. Vše, co se v životě dokola a dokola opakuje, má svůj důvod a původ.“
