Málokteré slovo v sanskrtu má jen jeden význam. Slovo dharma není výjimkou. Pokud se podíváme do slovníku, zjistíme, že může znamenat etický kodex, náboženství, učení, vesmírný zákon, spravedlnost a jiné. Já o dharmě nejčastěji přemýšlím v kontextu varna-ášráma-dharma. Tento složitě vypadající shluk slov nás vede k pochopení toho, že v rámci vyššího celku má každý jednotlivec nějakou funkci (varna) a že každý život má jistou dynamiku a vývoj (ášrama).

Dharma jako role jednotlivce
Dharmu tedy chápu jako roli jednotlivce v rámci celku. Stejně jako každý jeden člověk je ve své podstatě rozsáhlým společenstvím buněk, sám je také buňkou ve větších celcích, ať už je to rodina, komunita, město a další větší útvary. K tomu, aby každá společnost fungovala, je nutné, aby každá její jednotka plnila svoji funkci. Například když se něco tvoří – někdo to musí nejdřív vymyslet, někdo zorganizovat, někdo vypěstovat či obstarat suroviny a někdo jiný to musí taky vyrobit. Všechny tyto funkce jsou potřebné a není to tak, že jedna by byla důležitější než ostatní. Každý si domyslí, jak by to asi dopadlo, kdyby se třeba buňky našeho trávicího traktu rozhodly, že je jejich poslání v podstatě nenaplňuje, že je to špinavá práce, a rozhodly se udělat kariéru jako neurony nebo jiné buňky těšící se větší vážnosti. Je to podobné, jako když je potřeba opravit v domě elektřinu – schopnost odříkat všech sedm set veršů Bhagavadgíty v originále mi v takové chvíli příliš nepomůže (na rozdíl od elektrikáře). Pokud se tedy Kršna osobně nezjeví a nezjedná nápravu! Mám ale podezření, že by to ztělesněné Božství vyřešilo dle známého rčení, že Bůh nám dal dvě ruce a dvě nohy, abychom ho neobtěžovali s každou maličkostí. 

Fáze života
Slovo ášrama nám zase připomíná, že v našem životě jsou fáze, které se hodí k jistým činnostem a které není radno přeskakovat. Je dobré se nejdříve trochu vzdělat, aby člověk pochopil, v jakém světě se to ocitnul a jaké jsou jeho vyhlídky. Poté zpravidla přichází produktivní fáze hospodáře, založení rodiny a s tím související intenzivní zkoumání záhad materiální existence a fungování v lidské společnosti. Může to být úkol obtížný i pro velké mozky, například Albert Einstein údajně prohlásil: „Jediné, čemu ve vesmíru nerozumím, je DPH.“ Každopádně tuto fázi není radno přeskočit. To, že se člověk narodil do „materiálního“ světa, znamená, že si tuto zkušenost potřebuje náležitě „osahat“. Pattabhi Jois o tomto životním období hovořil jako o pomyslné sedmé sérii a přisuzoval jí větší význam než vlastní ásanové praxi. To se můžeme dočíst v knize Guruji (kterou mimochodem velmi doporučuji nejen „aštangistům“). Malé vysvětlení pro čtenáře neznalé aštanga vinjása jógy – Pattabhi Jois je zakladatelem dnes populárního stylu jógy, který se vyznačuje tím, že je praktikován v ustálených sestavách, takzvaných sériích, kterých je celkem šest. Ideálem je prožít plný život, na jehož konci se člověk může bez výčitek ohlédnout. Poslední dvě fáze slouží k přípravě na transformující vyvrcholení našeho života, kterému se nelze vyhnout. Ani tyto závěrečné  fáze neradno opomíjet, ačkoli se tváříme, že smrt neexistuje, a jako společnost ji mnohdy velmi zdařile odsouváme. Pravda však zůstává taková, že ze života ještě nikdo živý nevyvázl. Posvátné texty, včetně zmiňované Bhagavadgíty, tomu poslednímu okamžiku přisuzují mimořádnou důležitost. Pro mě to skvěle vystihl jeden anonymní taičista, kterého jsem náhodou potkal ve vlaku: „Až na konci se pozná, jak jsme cvičili.“ Tolik velmi stručné ohraničení našeho hřiště. 

K čemu jsme povoláni? Pohlédněme dovnitř...
To, co se nabízí, je otázka, jak poznám, kam patřím, jaké je mé povolání (k čemu jsem povolán) či jinými slovy mé poslání. A to je další problém se slovem dharma i jeho ekvivalenty. Zní hodně učeně, hodně cize a hodně závažně až pateticky. Když se řekne dharma (nebo poslání), člověk má pocit, že už to musí být něco, žádná tuctová záležitost. Takže si každý představí, že by se měl zásadně zasloužit o celoplanetární mír, zachránit deštné pralesy, dosáhnout osvícení a osvítit alespoň polovinu zeměkoule nebo si vytyčí jiné veskrze „realistické“ cíle. Jsme krmeni celou řadou podobných příběhů, kdy si lidé plní své americké sny, třeba právě o oblasti spirituality. Ještě než zavřete tento článek, opustíte svůj běžný život a začnete plánovat cestu do Himálaje nebo jiné duchovní destinace, rád bych podotkl, že zásadní je pohled dovnitř. Nejde totiž o to se zhlédnout v nějakém vzoru, který mě osloví. Jde o to zjistit, na co se hodím, co mi dělá radost a čím můžu prospívat celku a také sám sobě. Ne každý se hodí na to, aby zachránil svět nebo byl lektor jógy. Osobně bych nechtěl žít ve světě, kde by každý byl akční hrdina a nebo učil jógu. Vzpomeňme si na výše zmíněný příklad s různými typy buněk v našem těle. Říká se, že kdo svou roli najde, cítí se lehce a cítí, že pluje s proudem. Mohou se na trase vyskytnout (a zákonitě se vyskytují) překážky, ale ty pocit plynutí a naplnění nenaruší.

Trochu v sobě uklidit
Ještě jednou bych varoval před velkými očekáváními. Pokud se ponoříme do sebe a začneme tedy hledat to, kam patříme a jaký je náš životní úkol, může to být podobné, jako když přivoláváme své totemové zvíře. Jsme zdravě napjatí a těšíme se, co přijde. Čekáme něco vznešeného, grandiózního, lva nebo snad orla. No a nakonec přijde třeba myška a nebo divoké prase. Chci říct, že první kroky na této cestě dovnitř mohou být velmi prozaické – třeba přestat kouřit či zpracovat nějaký jiný zlozvyk, trochu v sobě uklidit. Takové ty běžné věci, které máme tendenci odkládat – buďto na příhodné datum (byť zrovna leden se k tomu nabízí), nebo je ignorovat jako málo důležité či málo cool. V této souvislosti bych se rád podělil ještě o jeden geniální výrok: „Všichni vědí, co mají dělat, ale jen málokdo to opravdu dělá.“ Tato cesta vede mimo jasně vykolíkované trasy. Tam bývají temné houštiny plné trnů, o kterých sice víme, ale bráníme se jejich existenci naplno přiznat. Postupně a po malých krůčcích se člověk třeba dostane k nějakým závažnějším úkolům. Slovy lidové moudrosti je dobré nejdříve zamést před vlastním prahem. Ano, má to jisté nevýhody. Hlavně to, že na druhých se to, co by bylo potřeba napravit, vidí snáze než u sebe. V jedné docela známé knize se píše, že pro třísku v oku bližního nevidíš břevno v oku svém. Hlavní poslání jógy vidím v tom, že naši pozornost pomáhá nasměrovat dovnitř, do nitra. Tedy k břevnům ve vlastních očích a k jiným zádrhelům, které nám brání naplno rozvinout svůj potenciál. Po jejich kultivaci třeba dojde i na nějaké opravdové poslání či povolání. Třeba zjistíme, že není potřeba páchat hned velké dobro a zachraňovat svět, ale prostě jen být dobrým člověkem. To se v dnešní hektické až nelidské době počítá dvojnásob.

• autor: Martin Wagenknecht
• www.tao-yoga.cz
• foto: Shutterstock.com