pondělí 12. 10. 2026
BLESKOVĚ
Když jsem začal jezdit do Indie, Jakub se tam rozhodně nehrnul. Popravdě jsem se mu ani moc nedivil. Špína, chudoba, chaos, vedro, davy lidí – na první pohled není moc důvodů, proč tam dobrovolně jet. Pak ale jednoho dne přišel s tím, že nechce poznávat jen krásná místa, kde všechno funguje. Chtěl zažít i něco úplně jiného. Indii. A tím mě překvapil.
Uplynulo několik měsíců ranní sadhány ve společnosti miminka, které se nezastaví a neohroženě překonává překážky i dřívější limity. Pasivní posedávání na hrací podložce nebo rozvážné přesuny jsou dávno zapomenuty. Roztříštěnost mé pozornosti mezi sledováním Eliho úmyslů a činů a mou praxí byla jen beta verzí dynamiky našich dnešních rán.
Dokončili jste svůj lektorský kurz nebo již učíte pár let, a stejně cítíte pocit nervozity a trémy? Nevadí. Těchto pár tipů vám pomůže nalézt pevnou půdu pod nohama a v každé lekci odevzdat to nejlepší z vás.
První cestě do Indie předcházelo mnoho představ, co jak bude. Indie se ovšem na moje představy moc neptala. Docela rychle mě vytáhla ze školy ven a začala mi servírovat svoje vlastní lekce. Na nádraží, v tuk-tuku, v horách, na ulici nebo ve chvíli, kdy jsem prostě jen seděl a koukal kolem sebe. Některé byly krásné. Některé mě štvaly. Některým jsem nerozuměl vůbec.
První díl Mamaste vznikal postupně, když ještě Eli ležel na bříšku a pohyboval se převážně pivotováním kolem vlastní osy. Už tehdy dokázal z rychlosti šneka nečekaně přepnout na turbo, ale jeho trajektorie se jakž takž dala předvídat.
Do Indie jsem poprvé jel za jógou. Dnes vím, že ty nejsilnější lekce často nepřišly ve škole ani na podložce, ale přímo v ulicích. Mezi lidmi, rikšami, kravami, vůní masala čaje, hlukem, chaosem i chvílemi naprostého klidu. Indie mě baví právě tím, že nic moc neuhlazuje a člověka pořád něčím překvapuje. Tenhle blog otevírá moje další vyprávění o „indické ulici“ – o místech, lidech a situacích, které jsem neplánoval, a přesto mi z cest zůstaly v hlavě nejvíc.
Jsem maminkou malého, zázračného miminka jménem Eli. Nomen omen – hezká metafora pro to, že nám kompletně ozářil – a tak trochu bleskově odpálil – dosavadní životní režim.
Mamaste je soubor postřehů a myšlenek, které mi prolétají hlavou především při pravidelné ranní jógové praxi, jejíž charakter se společností miminka výrazně změnil. Z prvních očních kontaktů s novorozencem se postupně stává spontánní, často improvizovaná hra. Miminko vás podlézá v psovi hlavou dolů, rozhodne se udělat si bunkr pod vámi jako mostem nebo vás přelézá v pozici dítěte. Výsledkem je kreativní jógová sestava a co si budeme nalhávat, častokrát pořádná výzva.
Na mnoha jógových lekcích slyšíme o egu: „Nechť je ego transcendentální… Potlačte ego…“ Tyto fráze nejsou tím pravým návodem, jak bychom měli s naším egem v praxi nakládat. Existuje jiná cesta k vnitřní svobodě.
První nádech po narození přichází nosem. Od té chvíle nos pracuje bez přestávky. Ve dne, v noci, při spánku, při odpočinku i při pohybu. Za jediný den jím projde několik tisíc litrů vzduchu, přesto jeho práci téměř nevnímáme. Stal se pro nás samozřejmostí. A právě samozřejmé věci bývají ty, které nejvíce podceňujeme.
