Právě tento obraz mnohé z nás k meditaci přitahuje. Dnešní člověk je přehlcený informacemi a podněty, lítá z místa na místo a od jednoho úkolu k druhému. A pochopitelně touží po pauze. Chce zažít klid, ticho a alespoň na pár minut vystoupit z neustálého proudu myšlenek.

Pak si sedne na meditační polštář s očekáváním, že se mysl ztiší. Jenže záhy zjistí, že myšlenky nikam nemizí. Někdy jich je dokonce ještě víc. A spolu s nimi se mohou objevit i nepříjemné emoce, napětí v těle nebo neklid. To ale neznamená, že meditujeme špatně.

Meditace není o zastavení mysli. Nejde o to nemít žádné myšlenky. Jde o uvědomění, o propojení s tím, co se v nás právě odehrává na úrovni těla, mysli i emocí. Běžně tyto procesy probíhají někde v pozadí, zatímco naše pozornost míří ven, například k pracovnímu úkolu.

Jakmile obrátíme pozornost dovnitř, začneme vnímat, že mysl přemýšlí, tělo něco cítí a dech se pohybuje. Meditace všímavosti znamená uvědomit si, co se právě děje. Ať už je to cokoli. V tomto smyslu je opravdu velmi jednoduchá.

Předmětem meditace může být náš dech, tělesné pocity, zvuky, chutě, vůně nebo dokonce naše myšlenky a emoce.

Ano, čtěte správně: myšlenky a emoce nemusí být při meditaci překážkou, ale právě naopak: mohou se stát její podporou. Až si příště sednete na meditační polštář a zavalí vás myšlenky, nebojujte s nimi. Zkuste se jich prostě všimnout. Neznamená to, že se necháme do myšlenek vtáhnout a začínáme rozvíjet příběhy. Znamená pouze to, že o nich víme. Že si všimneme: „Aha, teď přemýšlím. Teď plánuju. Teď se něčeho bojím. Teď se vracím k minulému zážitku.“ Nemusíme se s těmito myšlenkami ztotožnit. Můžeme je jen pozorovat, podobně jako mraky, které se objevují na obloze a zase mizí.

Dalším rozšířeným omylem je představa, že meditace je něco, co se děje doma, v tichu na polštářku. Mnozí se do ní pak ani nepustí, protože je těžké najít během dne deset nebo patnáct minut bez rušivých podnětů.

Jestliže ale předmětem meditace může být cokoli, co právě prožíváme, můžeme meditovat téměř kdekoli a kdykoli: u oběda, při chůzi, v tramvaji, při čekání na přechodu, při mytí rukou. Meditace v tomto pojetí neznamená další úkol, který potřebujeme splnit, ale návrat k tomu, co už se děje.

Meditace přitom nemusí být nutně příjemná. Když se zastavíme a obrátíme pozornost dovnitř, mohou se z našeho vnitřního prostoru vynořit i negativní myšlenky, nepříjemné emoce nebo tělesné napětí. Ale právě proto může být všímavost tak cenná. Učí nás neutíkat hned od toho, co je nepohodlné, ale všimnout si toho a zůstat s tím chvíli vědomě.

Časem se tento postoj může promítnout i do běžného života. Když opakovaně zažijeme, že myšlenky a emoce přicházejí a odcházejí, stejně ty nepříjemné jako ty příjemné, nemusíme se jimi pokaždé nechat tak snadno strhnout. Můžeme získat o trochu víc prostoru mezi podnětem a reakcí. V tomto prostoru často vzniká větší klid, nadhled i schopnost lépe zvládat náročné situace.

K takto jednoduchému a přístupnému pohledu na meditaci mě inspirovalo učení tibetského učitele Yongeye Mingyura Rinpocheho. Všímavost nepředstavuje jako něco vzdáleného běžnému životu, ale jako schopnost být si vědomi přítomného okamžiku. 

• autorka: Csilla Barkasz
• foto: Pexels