úterý 27. 10. 2020
Den svatého Valentýna se v anglosaských zemích slaví 14. února jako připomínka lásky, sdílené vzájemnosti, důvěry a intimity. Posílají se dárečky, cukrovinky, květiny, psaníčka. Pije se červené víno, jí se dobré jídlo, chodí se do kina, zkrátka se slaví.
Náš seriál mapující jamy a nijamy spěje ke svému konci. Vlastně se zbývá jen ohlédnout. Ano, padala tady vzletná slova. Logicky se nabízí otázka, jak teď s nimi naložit.
Naše veškeré pocity, chtíče, touhy a odmítání jsou jen nekonečným plynutím. Všechno se jednou změní, pomine a přerodí v něco jiného. To, že tuto skutečnost odmítáme, je původcem veškerého našeho utrpení, které způsobujeme sami sobě...
Konečným cílem všech praktik jógy je pozvednutí vitální, ale spící energie, která setrvává v medulárním kónu na konci páteře. Tato reflexní energie prochází nižším nervovým systémem člověka a má i svůj protějšek v průchodu vyššími psychickými systémy.
„Tohle je můj taneční prostor, tohle je tvůj taneční prostor,“ říká Johny Baby v legendárním romantickém filmu Hříšný tanec. „Ty nevstupuješ do mého, já nevstupuji do tvého,“ pokračuje a vpíjí se svýma očima do těch jejích. A v tom se ozvou hřejivě hladivé tóny a první slova písně Hungry eyes… A prostor pro ně přestane existovat. I čas.
aneb Jak najít spokojený a čistý směr...
Říká se, že když člověk plánuje, bůh se směje. Pak se hraje o to, jak na ten boží smích reaguje člověk. Zasměje se taky vesmírnému vtipu? A nebo hystericky zařve: „Tohle se nemělo stát!“ a vyrve si i poslední zbytky vlasů?
S koncem vánočního období se nám všem připomíná čtvrtá z jam, které spolu s nijamami tvoří základy jógové etiky. A tou je aparigraha – neulpívání. Něco krásného končí a my se toho nechceme pustit.
Poslední z pěti kléší je velmi mocná. Hlásí se však zejména ve vypjatých situacích nebo při pocitech oslabení. Stejně jako toužíme žít, bojíme se zemřít. Strach ze smrti je nám dán, aby nás vedl k ochraně života.
Vytváříme si obraz o sobě samých a v nejistotě hledáme své hranice. Chybně je však ztotožňujeme s fyzickým tělem, popřípadě myšlenkami (intelektem) nebo pocity (smyslovostí).
Náš dech je plynulý a pomalý, tělo dýchá, mysl je klidná a nehybná.
