Už jako malému klukovi mi kouření vadilo. Snažil jsem se mámě schovávat krabičky s cigaretami, kam se jen dalo, takže cigarety po několika letech nacházela zcela vysušené a nepoužitelné, třeba za komínkem triček v šatníku nebo strčené v botách, o kterých jsem věděl, že je nenosí. Občas jsem cigarety prostě vyhodil z okna. Tuhle moji úchylku – vyhazovat jisté věci z okna – měla moc ráda naše sousedka paní Kdolská, protože bydlela v suterénu pod naším oknem a sama vášnivě kouřila.

Moje snaha donutit mámu přestat kouřit, stáhnout počet cigaret na přijatelnou úroveň nebo alespoň dosáhnout toho, aby nekouřila v mé přítomnosti, se míjela účinkem, a tak jsem ji postupně vzdal a smířil se s tím, že po každé návštěvě smrdím jako popelník.

Máminou druhou vášní bylo čtení knížek. Naprosto se přitom odpojila od světa, byla to meditace. Dřív mi to hrozně vadilo, protože jsem na ni mluvil, a ona vůbec nereagovala, dokud knihu nedočetla. Díky tomu jsem v sobě ale dokázal rozvinout schopnost najít jídlo, které přede mnoumáma různě schovávala. Bylo jí jasné, že čtyři děti budou mít hlad, takže než si sedla ke knize, měla jídlo vždy připravené, ale já měl hlad vždycky o trochu dřív než všichni ostatní. A tak jsem její skrýše většinou bez problémů odhalil. Bohužel se občas stalo, že jsem toho snědl trochu víc a na ostatní nezbylo, kolik mělo. To nesla nelibě. Nejvíc se ale divila tomu, že jsem našel mísu plnou řízků, kterou strčila do komína.

Takových příhod jsme si společně se sourozenci letos v létě vyprávěli spoustu. Bylo to léto zvláštní, po karanténě z jara, kdy jsme na chalupě s mámou všichni trávili hodně času a já jsem se těšil, že budu moci konečně vyrazit do svého milovaného Ramsau, a z celého srdce jsem si přál, aby se hranice otevřely. A naštěstí se mi to splnilo a dva týdny jsem si s Vaškem a naším zrzkem Akim užíval plnými doušky. Po návratu nás ale nečekaly dobré zprávy. Když jsme za mámou přijeli, byla viditelně hubenější a stěžovala si na nechutenství, což u ní bylo hodně neobvyklé. Dokonce ani kafe k cigaretě už si nedávala. Tak jsme navštívili paní doktorku, ke které jsem mámu pravidelně roky vozil na diabetologii. Ta si ji pečlivě prohlédla a vyslechla. Máma, která ode mě dostala přednášku o tom, že musí říct po pravdě, jak se cítí, se u paní doktorky rozpovídala. Jak jí všechny „zdravé věci“ dělají zle a vrací se jí, ale když si dá tlačenku s octem, tak jí nic není. To mě trochu popíchlo a reagoval jsem podrážděně, jestli mi laskavě může říct, kde sebrala tlačenku?! Máma se uličnicky pousmála a zamumlala: „Tobě to tak budu povídat.“

Paní doktorka nad tím kroutila hlavou a říkala jen: „To je zajímavý, to je zajímavý.“ Poslala nás na sono, které jsme zvládli v rekordním čase, a když jsme paní doktorce o dva dny později volali kvůli výsledkům, hned nás přesměrovala na vyšetření CT, aby si ověřila nález. A ten nám potvrdil, čeho se paní doktorka obávala. Tumor na slinivce, metastáze v játrech, další nález na plicích a v pánvi. Dostali jsme rovnou doporučení na paliativní ambulanci, abychom už maminku po dalších doktorech netahali. Byli jsme jako opaření, přestože jsme špatné zprávy čekali. Udělali jsme rodinnou radu a mámě řekli o nálezu vše. Máma s cigaretou v ruce si jen povzdechla: „A je to v prdeli.“

Máma celoživotně odmítala chodit k doktorům. Jediná výjimka byla již zmiňovaná diabetologie. Možná to bylo proto, že jsem jí jednou, v zoufalé snaze donutit ji, aby změnila stravu a začala jíst alespoň trošku zdravě, řekl, že když to takhle půjde dál, uříznou jí nohu. Toho se opravdu děsila, protože věděla, že kadibouda na zahradě by pro ni v tu chvíli byla naprosto nedosažitelná. A tam se to meditovalo a kouřilo…

Jiné doktory ale zarytě odmítala. Na návrh návštěvy zubařky odvětila, že by jí Ivana (chodí k ní celá naše rodina) všechno rozvrtala a pak by tam musela chodit pořád. Nad gynekologem jen mávla rukou s dovětkem, že už tam má stejně pavučinu. A když přišla na ortopedii, kam ji moje sestra dostala, netuším, jakým zázrakem, sdělila doktorovi, že ten čtvrtý stupeň artrózy v kyčelním kloubu prostě nebolí, ale až ji to bolet začne, tak určitě na operaci půjde. A odšourala se o berlích ven, aby si mohla dát cigáro.

Druhý den poté, co se dozvěděla diagnózu, byla v nezvykle dobré náladě. Nechala si udělat kafe, zapálila si cigaretu a povídá: „Já včera nemohla spát, pořád jsem se převalovala a pak jsem si řekla dost! Takhle to dál není možný!“ A vysvětlila nám svoje noční rozuzlení. Došla k tomu, že její maminka zemřela v sedmdesáti, zatímco jí je už skoro sedmdesát sedm. A to je sedm let bonus! A navíc má čtyři báječný děti, takže může odejít s čistým svědomím. Následně nám vyložila, že by moc ráda zůstala doma až do konce a že si nepřeje obřad, protože by chtěla, aby se lidi, které má ráda, při vzpomínce na ni usmívali a nebrečeli. Řekla, kde přesně chce rozptýlit,a až odejde Aki s Foxem – naši psi – tak by byla moc ráda, abychom je dali k ní.

„A do té paliativní poradny ať dojede Kuba s Vaškem,“ dodala.

A tak jsme se s Vaškem ocitli v paliativní poradně. Paní doktorka nejdřív protestovala, že není zvyklá pracovat bez pacienta, ale když jsme jí vyložili situaci, svolila ke konzultaci. Prostudovala dokumentaci, probrala s námi všechny varianty domácí péče a potom nám pomohla obvolat pár kontaktů. Na závěr nám na náš dotaz, kolik asi máme času, po krátkém přemýšlení řekla, abychom počítali maximálně s pár týdny. Odjížděli jsme s hlavou skloněnou, nicméně s domluvenou návštěvou paní doktorky z Příbrami o dva dny později.

Postupně jsme se na chalupě scházeli celá rodina. Přiletěla i sestra z Colorada, což byl s ohledem na koronavirové šílenství v USA téměř zázrak. Máma si sama řekla, koho by ráda viděla, a na oplátku nám slíbila, že když bude unavená, půjde si lehnout bez ohledu na to, kdo za ní zrovna přijel. A také to poctivě dodržovala.

Začínala být už dost vyčerpaná, ale když přijel táta, kterého si přála vidět nejvíc, bylo vidět, že jí jiskří v očích.

Sedávali jsme nejčastěji venku pod ořechem u velkého stolu, máma pěkně v čele, a vzpomínali. Máma dostala od mé neteře knížku Babičko, vyprávěj, kam bylo možné psát, a tak ji pomalu zaplňovala vším, co si pamatovala. Bylo to moc příjemné, takhle sedět společně a vyprávět si. Jestli byl koronavirus k něčemu dobrý, tak k tomu, že nás svedl dohromady pod ořech, na místo,kde to měla máma nejraději.

Jak šel čas, síly jí ubývaly víc a víc. Náplasti proti bolesti musely být čím dál intenzivnější a doba spánku se prodlužovala. Máma už nedokázala udržet knížku, a tak jsme se střídali u její postele a četli jí, co si řekla. A byl to zajímavý výběr. Jednou Pohádky z mechu a kapradí, jednou červená knihovna, moc ji bavily romány od Patrika Hartla. Postupně jsme ale došli ke zjištění, že je úplně jedno, co jí čteme, že je šťastná, protože jsme u ní a slyší náš hlas. Obě sestry mohly být s mámou celou dobu, my s Vaškem jsme si odskakovali za nejnutnějšími povinnostmi a bratrpřijížděl večer po práci.

Ke konci začínala být máma nevrlá, někdy byla i protivná, obzvlášť na holky, které s ní trávily nejvíc času. A bylo to v duchu „manuálu“, který jsme měli k dispozici a který jasně a pochopitelně popisoval fáze konce. Později se nám začala omlouvat, že s ní máme trápení a že už je k ničemu, když nedokáže ani vstát z postele, ani si dojít na záchod. Poslední dva dny pro ni ale musely být kvůli neustávajícímu zvracení peklem. Střídali jsme se u ní všichni, drželi jsme ji za ruku a jen jsme byli.

Navždy usnula dvacátého srpna, jen tři týdny po stanovení diagnózy. Věděli jsme, že konec přijde a že přijde brzy, ale připraveni jsme stejně nebyli. Ono se to totiž nedá. Když jsme se s ní ráno loučili, měla jedno oko maličko pootevřené, jako by nám říkala, ať jsme tady na sebe hodný a pomáháme si. Tak jako nám to zdůrazňovala celý náš život.

A my všichni čtyři jsme neskonale vděční, že jsme jí ten čas mohli věnovat. Čas, který jsme s ní strávili pohromadě. Čas, kterého máme sice všichni málo, ale když ho investujeme smysluplně, do svých blízkých, do okamžiků, které se už nebudou nikdy opakovat, je to největší dar.

Jednou, krátce před koncem, nám máma řekla, že když s ní v budoucnu budeme chtít mluvit, máme si ji představit jako duhu. Z toho jsem vyvodil, že si přála, abychom trávili hodně času na Havaji, protože tam se duha zjevuje několikrát za den, a my jsme tam už před lety našli něco druhý domov. 

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com