Ještě než se mudrc Aštavakra narodil, už měl nezměrné znalosti. Legendární védy znal naprosto dokonale a přesně věděl, jak je správně recitovat (což je v podstatě stejně důležité jako znát jejich text). Jeho otec, jak to už v indických bráhmanských rodinách bývá, védy recitoval. V jeden moment ovšem udělal v recitaci několik chyb. Maličký, v děloze uvelebený Aštavakra si toho všiml a přišlo mu to jako velká legrace. Smál se tolik, až se břicho jeho maminky divoce natřásalo. Otec v tom ale velkou zábavu neviděl. „Takový malý a už tak drzý?“ pomyslel si. Rozlítil se a ve vzteku svého syna proklel. Ten se pak narodil s tělem pokrouceným na osmi místech. Moudrost mu ale naštěstí odňata nebyla.

Jednoho dne se jeho otec dostal do filozofické debaty na dvoře krále Džanaky, kterou nakonec nejen prohrál, ale stála ho i svobodu. Skončil ve vězení. Aštavakra se na otce nezlobil a vydal se mu pomoci. Asi si dovedete představit, že jak byl celý zkroucený, nemohl se pohybovat nijak rychle. To jej ale nezastavilo a po třicetidenní kulhavé, pomalé chůzi se ocitl na královském dvoře. Věřil, že se mu zde povede osvobodit otce, ale současně se těšil, že se setká s lidmi, s nimiž bude moci vést hluboké filozofické debaty. Ponořit se cele do toho, co bylo jeho největší vášní. Na místě se mu ale dostalo jen výsměchu. „Podívejte se na toho mrzáka,“ vykřikovali nejen obyčejní lidé, ale i mudrci. Aštavakru to možná zarmoutilo, ale svého záměru se nevzdal. Předstoupil před krále Džanaku a pravil: „Králi, nevidím zde žádné učence, jen samé ševce.“ „Ševce?“ podivil se král, na jeho trůně je přeci mnoho učených mužů. „Jak to myslíš?“ zeptal se. „Vidím zde samé ševce,“ odpověděl Aštavakra, „soudí totiž jen dle kůže a nevidí, co je za ní. Koukají na kůži a říkají: ‚Tahle je hladká, tu použiji, tahle je hrubá, tu vyhodím,‘ ale nevidí duši, nevidí átman.“

Král si uvědomil svou chybu, mudrci tu sice recitují hlubokomyslné texty, ale měli by se pak i řídit jejich obsahem. Vidět, že všichni jsme nakonec zářivé duše a tělo je jen jejich dočasným obalem. Aštavakra dostal příležitost předvést své hluboké znalosti posvátných textů, král jej přijal jako svého poradce a jeho otec byl osvobozen. Ten pak u posvátné řeky vzal svou kletbu zpět a náš hrdina získal tělo, s nímž se mohl pohybovat hladce a rychle. Ale i kdyby ne, nakonec na tom tak úplně nezáleželo…

Už se vám někdy stalo, že jste se na někoho podívali a „měli ho prokouknutého“? A pak se ukázalo, že jste vedle jak ta jedle? Mně rozhodně ano. Je rychlejší soudit lidi dle prvního dojmu. Podle toho, jak mluví, co mají na sobě nebo jak se pohybují. Máme tendenci se dívat na to, čím jsou od nás lidé odlišní. Máme tendenci si je umísťovat do škatulek a šuplíčků a být s tím rychle hotoví. Je to pohodlnější. Co kdybychom to ale zkusili jinak? Třeba se můžeme podívat na člověka a zamyslet se nad tím, co máme společného. Zeptat se, jaký má za sebou den, měsíc, život. Vnímat, že nikdo nejsme bezchybní a dokonalí (já tedy rozhodně nejsem), a s tímto vědomím přistupovat ke svému okolí. Se soucitem, trpělivostí a laskavostí. A když to někdy nejde, což je naprosto v pořádku a plně lidské, tak se omluvit. Vysvětlit, že nemáme dobrý den, cítíme se vyčerpaní a zrovna je toho na nás prostě moc. „We are just walking each other home“ – „Prostě se všichni vzájemně doprovázíme domů“, vzpomněla jsem si na tento citát, když mě nedávno kamarádka uklidňovala, že můj mateřský přešlap je něco, co se stalo i jí a nejspíš téměř každé mámě. V ten moment mi došlo, že si sice hrajeme na učitele a žáky, nadřízené a podřízené, rodiče a děti, ale nakonec se všichni učíme od sebe vzájemně. Když si pak uvědomíme svou pravou podstatu, tu, co leží za našimi rozdílnými těly i za vrtěním mysli, najdeme zářivost a rozlehlost naší duše, jež nezná rozdílů.

• autorka: Kateřina Hilerová
• www.studiosedmenebe.cz
• foto: Shutterstock.com