Jako malý kluk jsem si nejvíc ze všeho přál, abych uměl létat. Hned po plachtění nad údolími, městy či horami se na druhém místě umístila pistáciová zmrzlina. A nic jiného jsem si vlastně ani nepřál. Mně totiž bylo od malička jasné, že se nemůžu mít nikdy špatně. Každý večer jsem o tom byl pravidelně přesvědčován, když jsem před usnutím slýchal od mámy svoji dávku pozitivního myšlení v podobě pohádky na dobrou noc. Naštěstí mi předčítala klasiku a ne povídky od bratří Grimmů. To bych měl možná úplně jiné nastavení mysli. Moje máma, přestože byla lidsky statečná a silná žena, přímo fyzicky neměla ráda strašení a násilí. Pamatuji si, jak jsme se jednou koukali v televizi na pohádku o Bajajovi a máma si při jeho souboji s drakem zakrývala oči, přestože pohádku dobře znala a několikrát ji i viděla. Díky jejím obavám, aby dobro vždycky zvítězilo, jsem byl zásobován pozitivními příběhy, ve kterých všechno dobře dopadlo, žili spolu šťastně, a pokud neumřeli, žijí tam dodnes a zazvonil zvonec a pohádce je konec.

Už jako malému klukovi se mi líbilo, jak jsou pohádky čitelné. Většinou tam byla nějaká dobrá trojka, tři sudičky, tři princové, Slunečník, Měsíčník a Větrník také byli tři a pak tři zlaté vlasy děda Vševěda nebo Popelčiny tři oříšky. A plnila se tři přání. Tedy když jste znali správné odpovědi na tři hádanky. Vrcholem splněných přání byla zlatá rybka, protože ta je plnila tak trochu zadara, stačilo ji pustit zpátky do vody.

Musím přiznat, že se mi líbilo pohlížet na svět tou pozitivní optikou. Uklidňovala mě představa, že se všichni mají rádi a všechno dobře skončí. Dlouhé roky se mi tu optiku dařilo udržovat vyleštěnou, průzračně čistou. Ale nic netrvá věčně a každému se občas na cestě objeví kamínek, někdy cestu zavalí balvan, někdy lavina kamení. Když se moje cesta začala plnit kameny, poctivě jsem po nich šplhal, a když začaly být vysoké přespříliš, vzpomněl jsem si na toho malého kluka, který uměl létat, a představoval jsem si, jak ladně plachtím nad balvany a pozoruji je z vysoka, a najednou se zdály být tak nějak menší…

A jednou, zrovna když jsem měl pocit, že se na moji cestu svalila přímo celá skála, jsem bloumal po knihkupectví a narazil v zapadlém koutě na knihu Jak si správně přát. Hned mě zaujala, protože předtím mě nikdy nenapadlo, že by se dalo přát špatně. Přání je přeci přání. A hned večer jsem celou knihu přečetl. A od té doby pilně pracuji na svých přáních. Jasně definovaných v pozitivním slova smyslu. A nejraději jsem, když můžu vyšplhat na vysokou horu, protože tam jsem opravdu blízko vesmíru a mám pocit, že tak bude přání díky té blízkosti ještě účinnější. A když nad tím přemýšlím, je to vlastně taková vnitřní motivace zamyslet se sám nad sebou, říct si kam směřuji, co si přeji, aby se stalo, a vyslat to přání vzhůru.

A když se přání neplní? Ani vesmír není všemocný. Třeba pro mě právě teď není dobré to, co si přeji. Tak to zkusím přeformulovat, pozměnit, zareagovat a najít jinou cestičku.

A k čemu jsem po mnoha letech systematického vysílání přání do vesmíru došel?

K vybroušené a dokonalé trojici přání. Přeji si být zdravý, bohatý a šťastný. A kdyby to prostřední náhodou nevyšlo? Tak to změním na veselý.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com