Asaf Hacmon, lektor Iyengar jógy ze studia LiveYoga v Amsterdamu, bude jedním z lektorů 7. ročníku jarního Yoga & Dance Spring Festival Ostrava konajícího se ve dnech 12. - 15. dubna 2018 v ikonických prostorách Dolních Vítkovic.
Šelma v jejím nitru se probouzí k životu a je rozhodnuta svou sílu a potenciál vyslat směrem smysluplným pro její vnitřní rozvoj a sebekázeň. Ačkoliv umí vystrčit drápky a hájit své zájmy, vnímá, že to jde i jinak a že štěstí nedocílí násilím a výhružkami....
Vydáváme-li se na lekci jógy do prověřeného studia a svěřujeme se do rukou lektorům, kteří prošli náležitým vzděláváním a praxí. Sama se józe věnuji už více než patnáct let a téměř deset z nich lekce také vedu. Přesto se mi nevyhýbají chyby, kterých si všímám i u jiných. Většinou se jedná o drobnosti, které se nevyhýbají ani těm nejzkušenějším. Pojďme si je spolu projít.
Když jsem před třemi lety poprvé potkala svojí nynější učitelku Kino MacGregor, věděla jsem, že to rozhodně není naposledy, co se nechávám inspirovat touhle energickou aštangínkou. Ani ne rok po našem prvním setkání jsem našla další příležitost se od ní učit – další destinace, ve které byla šance s ní strávit pár týdnu, byla Indie...
Nejlepší přítel. To je zkrátka pojem. Známe jej už od dětství. Tehdy jsme nejlepších kamarádů měli mnoho. Nebo spíše jsme je často střídali. Živě si pamatuji, jak ke mně ve třetí třídě o velké přestávce přiběhlo děvčátko s blond vlásky ostříhanými na mikádko a řeklo: „Budeme nejlepší kamarádky.“ A tak jsme byly. Asi do další přestávky.
Nedávno jsme při rozhovoru s novinářkou jednoho magazínu probíraly i téma kreativity, o které si z pohledu jógy můžete přečíst článek v lednovém čísle časopisu. „Jsem kreativní duše, pracovat za přepážkou, to bych opravdu nemohla,“ prohlásila. Nemyslela to nijak zle, ale přesto mě přiměla k zamyšlení, jestli je možné takto od sebe kreativitu a nějakou konkrétní práci oddělovat.
Poprvé jsem se do něj zamilovala jako dítě, v 80. letech minulého století. V dobách, kdy román „Jíst, meditovat, milovat“ měl na své vydání ještě několik dekád počkat, Ubud byl anonymní vesničkou a mnoho domorodých žen ve vnitrozemí ostrova Bali ještě stále chodilo s obnaženými hrudníky.
Naši předkové stavěli velké dveře a brány, které chránily obydlí, aby zlo zůstalo venku. I v dnešní době platí, že vstup je jedno z nejdůležitějších míst, o které bychom měli pečovat a oslavovat ho. Ne nadarmo se říká, že nejdůležitější dveře jsou ty od domova.
„Na herním poli našeho velkolepého životního příběhu, který nás tolik zaměstnává, si neustále replikujeme situace, které navozují to, co nás naštvalo (resp. zranilo) na začátku. Vše, co se v životě dokola a dokola opakuje, má svůj důvod a původ.“
