Možná mezi ně patříte vy sami, možná máte někoho takového v rodině nebo je jedním z vášnivých a vždy úspěšných houbařů váš dobrý kamarád či známý. Ať tak či tak, každý, kdo někdy viděl takového experta „v akci“, jistě potvrdí, že ten člověk je dokonale koncentrovaný, klidný, trpělivý – nemluví, nedělá prudké pohyby (možná ve chvíli nadšení, kdy najde, co hledal), nevadí mu mokro ani zima, vydrží čekat a křižovat les klidně celé hodiny a mnohdy se nepotřebuje ani občerstvit.

Jak žít v přítomnosti
Skutečný houbař žije přítomným okamžikem, jeho mysl je upnutá jen na jedinou věc – hledat houby. A když je nenajde, nemá pocit, že by mise nebyla splněna. Dobře, možná bude trochu zklamaný, protože se těšil na kyselačku nebo smaženici, u srdce ho ale bude hřát ten krásný pocit klidu a míru, který ve chvíli, kdy vkročí do lesa a zaměří pozornost na sběr hub, opanuje jeho nitro.

Hledání pro hledání, ne pro výsledek
A prožitek takové hluboké vnitřní spokojenosti mu nikdo nevezme, nebo alespoň vzpomínku na něj a vědomí, že tu byl, že se dostavil, stejně jako jistotu, že se dostaví zase – a tak houbař znovu příště na houby vyrazí, i když třeba opět žádné nenajde. Ačkoliv to se zkušeným sběračům nestává. Možná proto, že nehledají jen pro výsledek, ale pro ono hledání samotné. Když totiž člověk nelpí na plodech, ale užívá si úsilí, výsledky se dříve či později dostaví, samy a přirozeně.

Mysl jako neposedná opička
V meditaci, při jógové praxi, se často snažíme zklidnit změny a pohyby mysli koncentrací na dech a dráhu, kterou v těle vykonává, všímáním si toho, jak se v které části těla cítíme – zkrátka zaměstnáváme mysl a učíme se ji opanovat tak, aby ona neopanovala nás. Roztěkaná mysl je jako opička, která chce pořád nové banány – podněty. A ty když nedostává, trpí, vytahuje staré křivdy, pocity provinění, strachy a obavy, což nás frustruje a dostává do nepohody. Často se potom nedaří myšlenky „vypnout“ a stočit pozornost jinam.

Meditace v praxi
Houbaření je ve své podstatě meditaci velmi podobné. S tím rozdílem, že ona meditace přichází jako vedlejší produkt této bohulibé činnosti. Když se tak moc nesoustředíme na to, abychom na nic nemysleli, prostě jednoduše najednou na nic nemyslíme a není to tak složité, jak se nám obyčejně zdá. Mysl se upne na hledání hub, užívá si přítomnosti, toho všeho, co je okolo, plně to vnímá, ale nenechá se tím pohltit, protože ví, co je jejím úkolem – koncentrovat se a hledat. Houbaření je tak skvělou ukázkou přirozené meditace v praxi. Kdo chce jít na houby, musí umět vydržet sám se sebou, jinak by se sám v lese zbláznil. Kdo chce nějaké houby najít, nemůže sebou nechat cloumat myšlenkami a emocemi, protože ty by ho svedly z cesty, která vede k houbám – nic by nenašel a dost možná by se v lese i ztratil, jelikož by se nesoustředil na cestu.

V čem nás houbaření posiluje
Schopnost upnout pozornost jedním směrem a vytrvat v něm nás posiluje vnitřně i fyzicky: vnitřně, protože nás učí pracovat sám se sebou a budovat disciplínu, fyzicky, protože nám umožňuje vytrvat u cíle, jejž jsme si stanovili, a vyvinout za tímto účelem odpovídající úsilí, což se může vztáhnout i na sporty a fyzické aktivity. Když chci uběhnout maraton, musím se soustředit a vytrvat – posílí mě to mentálně i fyzicky. Když chci najít houby, musím se soustředit a vytrvat – posílí mě to mentálně i fyzicky zrovna tak, protože u houbaření musím chodit, musím se tedy zvednout z pohovky, nazout boty a vyrazit…

V srdci lesa, u sebe doma
Pokud si chcete vyčistit hlavu, strávit příjemné okamžiky v srdci přírody, neváhejte a dejte houbaření šanci. Pocit lehkosti a svobody, které se při vstupu do lesa a obrácením pozornosti k hledání hub rozhostí ve vašem nitru, si zamilujete… Dávejte si ovšem pozor na to, co sbíráte, a pokud si nejste jistí, poraďte se s atlasem hub nebo s někým zkušeným, kdo se v houbách vyzná.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com