Začátek školního roku je pro mnoho dětí zážitkem neradostným, stejně jako konec vánočních prázdnin. A podobně toto období prožívají i ti, kteří již odrostli studentským lavicím – ani my dospěláci vždycky přechod z léta do podzimu a z roku starého na ten nový nesnášíme tak dobře, jak bychom si možná přáli. A jak bychom si to vlastně přáli? Pokud to víme, udělejme to. Protože tím, kdo nám klade ty největší překážky, jsme my sami, naše mysl. Přestaňme s tím a proplouvejme životem s lehkostí, nenuceností a bez těžkostí a strachů z toho, co přináší a ještě přinese. Jak na to?

O čem mluví aparigraha
Aparigraha, čtvrtá jama Pataňdžaliho osmistupňové stezky jógy, hovoří o neulpívání. Leží v ní hluboká moudrost, jejíž aplikace na různé situace, které nás během života potkávají, může přinést velké uvolnění a osvobození od těžkých okovů, do nichž se mnohdy sami uvrhujeme. Věrným příkladem je právě situace, do níž se vlivem roční doby opět po roce dostáváme – něco krásného a oblažujícího končí, něco mokrého a studeného začíná. Letní radovánky plné světla, tepla a slunce střídá předzvěst krátkých a tmavých dní plných deště a mlhy. Kdo by dobrovolně vyměnil léto za podzim? Možná více lidí, než by nás napadlo. A důvod je nasnadě: když nebudeme ulpívat na tom jediném, co se nám líbí a co chceme, otevřeme se světu a budeme schopni uvidět krásu v každém okamžiku.

Od bodu k bodu?
Začít můžeme třeba tím, že se sami sebe zeptáme, jak vlastně vnímáme život. Jako ohraničenou linii směřující odněkud někam? Která je ještě ve své délce ohraničena dalšími body, jichž postupně dosahujeme? Žijeme potom od bodu k bodu? Těšíme se na dosažení bodu dalšího, a když přijde, jsme chvíli šťastní, což však záhy vystřídá pocit zmaru, nudy a nesouladu, čili nám nezbývá než se upnout k bodu dalšímu a pokračovat v cestě? Jsou jedním z takových bodů Vánoce? A co léto?

Zamysleme se nad touto otázkou, přijměme ji jako součást praxe a hledejme v sobě odpověď. Možná se nevyjeví hned, protože se nejedná o bod, kterého máme dosáhnout, jedná se o cestu, po níž kráčíme. Co když přes jednotlivé body nevidíme právě krásu oné cesty, oné jednotné linky života v jeho celistvosti? Co když nám jednotlivé body znemožňují volný postup vpřed a volné ohlédnutí vzad? Jak obrátit pozornost správným směrem? Kam? A jaký směr je správný?

Otázka jako cesta k pravdě
První antický filosof Sokrates je svou moudrostí známý do dnešních dní a proslul nejen svým výrokem „Vím, že nic nevím,“ ale také svou filosofií kladení otázek – Sokrates věřil, že pravdu lze nalézt v dialogu, že právě dialogem se člověk učí a tento dialog nemusíme nutně vždy vést s někým druhým, můžeme jej vést sami se sebou. V otázkách se často ukrývají odpovědi. Klaďme je sami sobě a hledejme v nich, sledujme je. Pokud zjistíme, že ulpíváme na oněch bodech, jako jsou třeba i Vánoce nebo léto, můžeme začít pracovat na tom, abychom pozornost přesunuli jinam. Tím problém rozpustíme, přestane existovat. Což je mnohem lepší, prospěšnější a trvalejší řešení, než když jej uzavřeme uvnitř sebe, kde ale bude moci čekat a v nestřeženém okamžiku zase vyrazit a připomenout se.

Čemu věnujeme pozornost, to sílí
Vůbec nejtěžší je problém odhalit. Jakmile to uděláme, připustíme a přiznáme si jej, máme způli vyhráno. Nyní záleží na tom, kam obrátíme pozornost. Pokusme se neupínat k určitým okamžikům v budoucnu a nevnímat život jako sled jednotlivých cílů, jichž musíme dosahovat. Uvědomme si, že na tom nezávisí naše štěstí. Takový přístup nám znemožňuje vnímat život jako plynutí, ochuzuje nás o krásu přítomného okamžiku a zbavuje nás spontánnosti. Když potom něco nevyjde tak, jak jsme předpokládali, budeme zklamaní, stejně jako když něco, na co jsme se těšili, k čemu jsme se upínali, skončí. Věnujme pozornost zdánlivě obyčejným věcem, radujme se z maličkostí a soustřeďme se na to dobré – protože čemu dáváme pozornost, to roste a sílí. Není to vždy snadné, někdy je to dokonce velmi složité, ale jedná se o cestu vedoucí ke světlu sattvy. Ulpívání na čemkoliv nás uvrhává do temnosti, lenosti a tuposti tamasu, který je také původcem našich stavů marnosti po dosažení něčeho, k čemu jsme se upínali.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com