úterý 13. 10. 2026
BLESKOVĚ
Život nám všem občas nakládá víc, než sami dokážeme unést. Události posledního roku jsou toho názornou ukázkou. Kdy je ale už opravdu čas na to, zajít s tím, co cítím, k odborníkovi, který by mi mohl pomoct? Není na to ještě moc brzy? Jsem magor, protože jdu na terapii? Co tomu řekne moje okolí? Tohle všechno jsou otázky, které nás zajisté budou doprovázet, pokud začneme o návštěvě psychoterapeuta přemýšlet. Pojďme si říct, jak s takovými obavami zacházet a jak vlastně najít terapeuta, kterému se budeme chtít svěřit.
Mezilidské vztahy jsou tak složité, jak složité si je sami vytváříme. A to platí nejen o vztazích k ostatním osobám, ale, a možná především, o tom, který máme sami se sebou. Protože právě od něj se v konečném důsledku ty ostatní odvíjejí.
Kvůli panující pandemické situaci zůstane letos na dovolenou nejspíš spousta lidí v Česku. A pravda je, že i naše země má co nabídnout, vedle bohatství kulturních památek i krásnou přírodu, jejíž (nejen) zeleň působí na tělo i duši přímo blahodárně. Proč pravidelně chodit do přírody?
Netravte čas s lidmi, u nichž jej vnímáte jako ztrátu. Jenže co když se jedná o někoho, kdo vám býval blízký? O přítele, s nímž jste se vídali každý den a najednou si nemáte co říci? Jak to vyřešit v souladu s ahinsou a satjou? Pravdivě, otevřeně, ale abyste člověka neranili? Zapírat se a dál se stýkat, i když se vám do toho vůbec nechce? Nebo promluvit? Ale co říct, jak to vysvětlit?
Člověk zatouží po stabilitě zejména v časech, kdy ho přepadá pocit, že věci se dějí nějak moc rychle. Nebo když změny, které přicházejí, jsou překvapující, nečekané a vyžadují, aby se chtě nechtě učil novému, a jemu se to zdá v danou chvíli náročné. Pak někdy vznese přání, ať už se probůh vše zklidní, ať už se nic víc neděje a nemění, ať už zůstane vše takové, jaké to je, či takové, jaké to bylo dřív.
Během našeho života zažijeme tisíc nepříjemností, které se dají nazvat jako negativní zážitky. Nikdo z nás nechce zažít autonehodu, rozvod, těžkou nemoc nebo smrt blízkého. Ve skutečnosti je to tak, že při sledování zpráv ze světa si v duchu říkáme: „Bože, jen ať se tohle nestane mně!“ Tento životní postoj nás ale drží v zajetí strachu. Ve strachu z toho, aby se nám nestalo něco špatného. A když se nám něco špatného stane, hledáme viníka.
Ženy v sobě nosí reprodukční potenciál v podobě cykličnosti – díky nim se rodí nové lidské bytosti. Skrz biologický proces, jenž je provází reprodukční fází života, jsou úzce propojeny se svým tělem. Citlivost vnímám jako ženskou přednost. Empatii jako přirozenou součást ženství, neboť porozumění vede k harmonii, kterou ženy přirozeně vyhledávají. Naslouchání a vnímavost k vlastnímu tělu považuji za vlastnost velmi cennou, přesto se u žen zcela vytrácí. Hlavním důvodem je uspěchanost moderní doby a nesplnitelné nároky na kvalitu života ve společnosti.
Způsob, jímž mluvíme sami se sebou, má velké dopady na náš charakter i na to, jak se chováme a jak se cítíme. Jak s tím může pomoci jóga?
Regrese není jen tak nějakou terapií, je královnou mezi terapiemi. Ovšem je diskutabilní, zdali je vhodná pro každého. Záleží na tom, kým je vedena. Pokud probíhá v bezpečném prostředí za doprovodu zkušeného facilitátora či průvodce, pak ano, je pro každého – jestliže ji potřebuje.
Také se vám stává, že slyšíte své kamarádky, kolegyně, sestru nebo dceru říkat, že jim zrovna začaly jejich dny, takže je čeká pár dní plných ukrutné bolesti a přemáhání se?
