Strávili jste spolu dětství a vždycky jste si výborně rozuměli. Na střední škole jste spolu probírali první zkušenosti s alkoholem i randěním. Na vysoké jste si pomáhali při zkouškách a vyjeli spolu na první samostatnou dovolenou. Je to pořád ten samý člověk, nebo se v rámci různých životních etap a období střídají lidé různí?

Odcházení a přicházení
Ať tak či tak, někteří lidé do našeho života přicházejí a zůstávají v něm, jiní zase odcházejí, a to i když pro nás byli svého času velmi důležití, i když se určitým způsobem podíleli na tom, kým jsme dnes, i když jsme s nimi zažili hezké časy. Tak to zkrátka je, jakkoliv to může znít krutě a neempaticky. Je snadné to říci, o poznání náročnější je ale připustit si to a začít se podle toho chovat.

Konzumujeme vztahy jako spotřební zboží?
A rozhodně se nejedná jen o vztahy partnerské, kdy se partneři rozcházejí a scházejí, až se mnohdy může zdát, jako bychom se v dnešní době nedrželi úsloví našich předků, které praví, že „co je staré, to by se mělo opravit, a ne vyhodit“. Konzumujeme dnes vztahy stejně jako spotřební zboží? Utíkáme při sebemenším náznaku neshody? Stahujeme se do sebe, když se nám najednou něco nezdá jako ideální? A existuje vůbec něco ideálního? Stávají se z nás sobci, nebo bychom na sebe měli myslet o trochu víc? A jak to všechno vybalancovat, vyvážit, abychom se nevydávali ze sebe, ale abychom nebyli egoističtí?

Vše, s čím se setkáme, nás v jistém smyslu ovlivní
Během života se setkáváme s velkým množstvím lidí, podnětů, myšlenek, okolností a situací. To všechno nás formuje, ze všeho si něco bereme, to všechno se podílí na utváření naší osobnosti, díky tomu všemu se stáváme tím, kým se stáváme. Ať už ve větší či menší míře, nějak se nás dotkne vše, s čím se setkáme, a je jen na nás, jak blízko k sobě to či ono připustíme, jak dalece dovolíme, aby se nás to či ono dotklo. To platí jak o událostech, tak o lidech, kteří nás obklopují.

Někdo, s kým se cítíme dobře
Koho si vlastně pustíme k tělu? Někoho, s kým se cítíme dobře. Takový ten pocit, který nastane, když jsme sami a nemusíme si na nic hrát. Nemusíme se bát, že řekneme něco špatně a staneme se předmětem posměchu nebo ponížení. Nemusíme se obávat, že šlápneme vedle a dotyčný se urazí – a pokud se to stane, omluvíme se s tím, že se nejednalo o zlý úmysl, a věc je zažehnána. Nemusíme se strachovat, že si nebudeme mít co povědět, protože ani mlčet s takovými lidmi není špatné. Pořád se cítíme dobře – necítíme vnitřní úzkost, stažení nebo nervozitu. Cítíme se dobře sami se sebou? Nebo před sebou utíkáme do společnosti?

Překonané překážky jsou nepromeškané příležitosti
Při některých setkáních jsou tyto pocity přirozené a takovým setkáním se nejde vždy vyhnout. Někdy je musíme podstoupit, překonat sami sebe a posunout se dál, takové situace nás posilují, jak říkal Winston Churchill, překonané překážky jsou nepromeškané příležitosti. Po dešti vždy vysvitne slunce, budeme-li v to věřit. Věř a víra tvá tě uzdraví. Kolik moudrosti v tom je! Jenže někdy se nám věří těžko, někteří lidé jako kdyby naši víru podkopávali, brali nám sílu, energii, vysávali nás. Nebo naopak působí jako skála, na niž se nám nechce šplhat. Nebo jsou příliš malí a nás bolí záda z toho, jak se k nim musíme pořád ohýbat, protože oni nejsou ochotní postavit se na špičky a trochu nám pomoci.

Co by se mělo?
Může se jednat o někoho, kdo nám nikdy blízký nebyl, potom může být snadné odejít. Jenže co když je to člověk, který pro nás byl velmi důležitý a svým způsobem tomu tak stále je? Zeptejme se sami sebe, odkud se bere tato důležitost: Jak to bylo a jak je to teď? Setrváváme jen proto, že něco bylo, i když nás přítomnost obtěžuje, otravuje? Nutíme se do setkání, abychom neranili? Ze soucitu? Musíme se k tomu přemlouvat? A chtěli bychom, aby se podobně přemlouval někdo k setkávání s námi? Jen ze setrvačnosti? Že by se to mělo?

Odpověď někdy najdeme v otázce
Na některé otázky neexistuje jednoznačná odpověď. Některé situace nemají jednoznačné rozhřešení. Někdy je nejlepší nechat věci plynout. Někdy je nejlepší svěřit své pochyby času, který nám dříve či později napoví, ukáže. Někdy je nejlepší nedělat nic, jindy je vhodné promluvit. Laskavě, ohleduplně, pokorně. S úctou k sobě i druhému. Tak, abychom nešli proti sobě ani proti němu. V souladu s ahinsou, neubližováním, a satjou, otevřeností a jednotou slov, myšlenek a činů. Někdy se odpovědi nacházejí v otázkách. Už Sokrates hlásal výuku formou dialogu. Mluvme sami se sebou, mluvme s těmi, na nichž nám z jakéhokoliv důvodu záleží, a řešení se objeví.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com