sobota 28. 1. 2023
Kvůli panující pandemické situaci zůstane letos na dovolenou nejspíš spousta lidí v Česku. A pravda je, že i naše země má co nabídnout, vedle bohatství kulturních památek i krásnou přírodu, jejíž (nejen) zeleň působí na tělo i duši přímo blahodárně. Proč pravidelně chodit do přírody?
Netravte čas s lidmi, u nichž jej vnímáte jako ztrátu. Jenže co když se jedná o někoho, kdo vám býval blízký? O přítele, s nímž jste se vídali každý den a najednou si nemáte co říci? Jak to vyřešit v souladu s ahinsou a satjou? Pravdivě, otevřeně, ale abyste člověka neranili? Zapírat se a dál se stýkat, i když se vám do toho vůbec nechce? Nebo promluvit? Ale co říct, jak to vysvětlit?
Nedávno jsem narazila na smyšlený příběh pro děti, kde se dospívající dívka vydala na velmi nebezpečnou cestu na jakousi horu, při níž na ni číhaly různé nástrahy a úkoly, které musela zdolat a splnit. Nikdo se nepozastaví nad tím, když se při nebezpečné cestě setká s požíračnou obludou nebo děsivou stezkou odvahy. Pokud ale jeden z úkolů je přijmout péči o sebe samého, nechat se hýčkat a užívat si postel s nebesy, někteří se přinejmenším zarazí, zda to je opravdu tak nebezpečný úkol. Zda něco takového vůbec patří do kategorie překonávání drsných překážek. Přitom mnohdy je to úkol ze všech nejtěžší pro spoustu z nás...
Člověk zatouží po stabilitě zejména v časech, kdy ho přepadá pocit, že věci se dějí nějak moc rychle. Nebo když změny, které přicházejí, jsou překvapující, nečekané a vyžadují, aby se chtě nechtě učil novému, a jemu se to zdá v danou chvíli náročné. Pak někdy vznese přání, ať už se probůh vše zklidní, ať už se nic víc neděje a nemění, ať už zůstane vše takové, jaké to je, či takové, jaké to bylo dřív.
Během našeho života zažijeme tisíc nepříjemností, které se dají nazvat jako negativní zážitky. Nikdo z nás nechce zažít autonehodu, rozvod, těžkou nemoc nebo smrt blízkého. Ve skutečnosti je to tak, že při sledování zpráv ze světa si v duchu říkáme: „Bože, jen ať se tohle nestane mně!“ Tento životní postoj nás ale drží v zajetí strachu. Ve strachu z toho, aby se nám nestalo něco špatného. A když se nám něco špatného stane, hledáme viníka.
Ženy v sobě nosí reprodukční potenciál v podobě cykličnosti – díky nim se rodí nové lidské bytosti. Skrz biologický proces, jenž je provází reprodukční fází života, jsou úzce propojeny se svým tělem. Citlivost vnímám jako ženskou přednost. Empatii jako přirozenou součást ženství, neboť porozumění vede k harmonii, kterou ženy přirozeně vyhledávají. Naslouchání a vnímavost k vlastnímu tělu považuji za vlastnost velmi cennou, přesto se u žen zcela vytrácí. Hlavním důvodem je uspěchanost moderní doby a nesplnitelné nároky na kvalitu života ve společnosti.
Jóga je prastará tradice známá po celém světě. Nabízí také terapeutické účinky, které mají sloužit k léčbě zdravotních problémů a ke zmírnění strukturální, fyziologické, emocionální a duchovní bolesti, utrpení nebo jakéhokoliv omezení. Jógové praktiky zvyšují sílu svalů a pružnost těla, zlepšují respirační a kardiovaskulární funkce, podporují zotavení a léčbu závislosti, snižují stres, úzkost, deprese a chronickou bolest, příznivě působí na spánkové vzorce a celkově vytváří lepší bytí i kvalitu života.
Lidé se pořád za něčím honí, musí pořád něco dělat, jsou pořád v letu, dělá jim problém se zastavit, a když to udělají, nevědí, co se sebou. Protože „nedělat nic“ je ve skutečnosti umění. Umění, které je pro naši psychickou pohodu velmi důležité. Proč si nevyčítat, když si jen tak lehneme s knížkou (nebo i bez ní) na pohovku?
Způsob, jímž mluvíme sami se sebou, má velké dopady na náš charakter i na to, jak se chováme a jak se cítíme. Jak s tím může pomoci jóga?
Regrese není jen tak nějakou terapií, je královnou mezi terapiemi. Ovšem je diskutabilní, zdali je vhodná pro každého. Záleží na tom, kým je vedena. Pokud probíhá v bezpečném prostředí za doprovodu zkušeného facilitátora či průvodce, pak ano, je pro každého – jestliže ji potřebuje.
