pondělí 26. 10. 2020
Ve 20 letech můžete být mentálně staří a v 60 letech můžete být duchem mladí, mít vitalitu a neomezenou sílu....Paradox? Pravda!
Nemoc, ať už je jakákoliv, se netýká pouze těla, ale vždy i duše. Je známo, že psychické rozpoložení je velmi důležitým faktorem ovlivňujícím zdravotní stav organismu možná více, než jsme ochotni připustit. Vnitřní rozpoložení ale nelze ovlivnit léky, infuzemi a procedurami. Zde přichází ke slovu jiná léčba. Léčba účastí...
Myšlenkami řídíme svůj osud – tedy svůj život. Naší hlavou jich denně proběhne až šedesát tisíc. To, nač dnes myslíme, co si přejeme, oč se strachujeme, se nám časem většinou splní.
Žijeme ve společnosti, kde se hojnost rovná velkému množství materiálna. Řada lidí však už od tohoto pojetí ustupuje a nepotřebuje mnoho, aby byli spokojení. Praktikují takzvaný minimalismus. Záměrně třeba snižují počet svých nákupů, činností, nebo dokonce i vztahů, které pěstují.
Evropa prošla dvěma světovými válkami a tato zkušenost se stala hlavním mezníkem k posunutí našeho myšlení o kousek dál. Tyto krize nám umožnily pochopit, že ať příslušíme k jakékoli kulturní, náboženské, politické, názorové nebo rasové skupině, či nepříslušíme, všichni bez rozdílu, jsme lidé....
Pod pojmem hojnost si každý představíme něco jiného. Obvykle se jedná o dostatek toho, po čem zrovna naše duše touží. Kde je však hranice mezi dostatkem a nadbytkem? Je hojnost přesně míra dostatku nebo je trochu víc než skutečně potřebujeme? Kolik skutečně potřebujeme a v čem nám zdánlivý nedostatek může pomoci?
Až příliš často jsme svazováni vlastními představami o tom, jak by co a kdo měl vypadat. Sami se tak uvrhujeme do nepohody, stísněnosti a nedostatku prostoru pro duchovní rozvoj, realizaci a štěstí. Týká se to i jógové praxe. Proč je tak těžké respektovat přirozené plynutí?
Vánoce miluji odjakživa. Volný čas s rodinou, žádné povinnosti s prací, školkou (dnes už školou), žádné hádky ani napětí. Ačkoliv kolem sebe vidím spoustu tváří, ve kterých se zračí únava, vyčerpání, občas dokonce smutek, vyhoření, bolest, nenechávám se tím strhnout....
Nedávno jsem narazila na citát, který pravil, že Vánoce jsou čas, kdy se nám stýská po domově, i když jsme doma. Ten citát mě neskutečně zasáhl, protože přesně vystihoval mé pocity, které každoročně mívám v období adventu a které jsem do té doby nebyla schopna popsat...
Čas před Vánocemi, jako bych to slyšela: „Ani mi to nepřipomínej, to zas bude stres, davy lidí, povinné večírky, vymýšlení dárků, uklízení, pečení, jen samá nervozita a spěch.“ Ale proč? Mým oblíbeným heslem je: „Jaké si to uděláš, takové to máš!“
