Všude okolo mě se v posledních letech objevuje slovo jóga s různými přívlastky. Mohl bych říci, že jóga je můj život, ale v zásadě bych se mýlil. Jóga je prostředek k sebeobjevování své vlastní cesty, po níž člověk jde. Vytváří zdroj síly, kterou potřebujeme v současném světě, abychom zvládali život v běžných podmínkách...
„Řešila jsem to sama nedávno, nevěděla jsem, jak sdělit, že mi roste bříško. S rostoucím pupíkem se mi jinak dýchá, je to těžší. Můj milovaný udždžají dech je pro mě najednou pasé..“
Vnitřní síla. Zdravé sebevědomí. Terminologie to jest oblíbená. Co to ale vlastně znamená? Znamená to, že vždycky za každou cenu zvládneme, co si naložíme? Nebo naopak to, že si dovolíme to někdy „nezvládnout“?
Uběhla spousta vody, než jsem pochopila, že má cesta jógy je nikdy nekončící proces. A tak jsem přestala lpět na učiteli, který by mi měl přijít do cesty tak, jak jsem očekávala. Místo toho jsem změnila přístup...
Našli jste na prvního máje rozkvetlou třešeň, abyste se pod ní políbili se svou drahou polovičkou? Já ano. Ačkoliv si nejsem jistá, že se jednalo zrovna o třešeň. Rozhodně to ale byl rozkvetlý strom. A tak mám jisté, že do roka neuschnu. Alespoň podle lidové tradice. Celé tohle májové láskování mě ale v praxi zavedlo k takové základní otázce. O čem vlastně jsou vztahy? A jak nám v nich může pomoci jógová praxe?
Co mají jóga, zdravý životní styl, emoční vyrovnanost a posun společného? Například to, že všechny tyto věci přispívají k našemu zdraví. Navíc jsou to všechno volby, pro které se musíme sami rozhodnout....
Výchozí reakcí většiny z nás není zastavení se a prožití si pocitů bolesti a strachu, ale snaha se se situací vypořádat, ignorovat ji nebo se jí přizpůsobit. V horším případě dokonce předstírat, že je vše v pořádku....
„Kačko, praktikuješ si?“ zeptala se mě na konci telefonického rozhovoru Míša Svatošová, moje učitelka. „Ano,“ odpověděla jsem nejistě. Vnímala jsem totiž, že to poslední dobou není úplně ono, a Míšina otázka spustila kolotoč emocí.
Někdy máme málo, jindy naopak moc. Tohle a ještě tamto, tohle je lepší než tohle a tady to taky potřebujeme. Ještě tohle nemáme a to nám taky chybí a teď? Máme již všechno? Ne, určitě ne, ještě tohle. Ale skutečně potřebujeme to všechno? Nebo je to jen pouhým rozmarem chtění?
