Jen si to představte. Jednou za čas na člověka sedne pocit, že by potřeboval něco nového vykonat, něco na sobě zlepšit, něčeho dosáhnout. Zkrátka na sobě trochu zapracovat. A je to tak správně, nikdo přece nechce zabřednout příliš dlouho na jednom místě! Určíme si tedy cíl, navrch si vymyslíme cestu, která k němu povede, a už nám nic na světě nebrání se po ní vydat. Jenže ouha. Ta pouť se velmi často nakonec ukáže být klikatější a trnitější, než by se na první pohled zdálo. Čím déle se pokoušíme její nástrahy zdolat, tím rychleji se dostaví vztek a zklamání, následuje prudký pokles zájmu, až nakonec ten svůj sen ztratíme ze zřetele natrvalo. Ale jak z toho ven?

Pracujme s uvědoměním a rozumem. Ať už si přejeme dosáhnout čehokoliv, neměl by nám konečný cíl přerůst přes hlavu. Čím složitější bude již zmíněná cesta, tím dříve hrozí, že se nám celý podnik rozsype. Při prvním náznaku neřešitelnosti si zkuste své plány nakouskovat na několik dílčích kroků, které se vám po cestě za svým snem budou plnit snáze.

Představme si situaci na jógové podložce. Dlouhé měsíce se vám nedaří Upavišta Kónásana neboli straddle stretch, česky obyčejná placka. Přejete si na své flexibilitě zapracovat, a tak se protahujete hlava nehlava. Tělo je za chvíli přepjaté a k úrazu náchylné, mysl rozbouřená, cíl v nedohlednu. Což takhle zpomalit a raději si protáhnout každou nohu zvlášť? Posadit se na bloček, pomoci si páskem? Poradit se s lektorem? Neočekávat plný výsledek do týdne, ale drobný progres do měsíce? Vneseme tím do svého úkolu řád a klid a výsledek se pak přiblíží snáze.

Cíl není dogma. Pokud se snažíme, co nám síly stačí, nad svým konáním přemýšlíme, přistupujeme k němu s rozmyslem a pokorou, a přesto se žádný dílčí úspěch ne a ne dostavit, je na zvážení, zda jsme si svou metu stanovili správně. Vždy máme možnost podrobit ji bližšímu zamyšlení a případně ji upravit. Cíl totiž rozhodně nemusí být neměnný a není třeba na něm lpět, ukáže-li se jako lichý.

Položme si pár otázek: „Potřebuji umět zrovna placku? K čemu přesně? Možná je celý problém daleko jednodušší a větší flexibilita je to, oč tu běží? Nebo mě jenom štve ta paní, co je o dvacet let starší než já, a rozplácne se s přehledem?“ Jakmile si ujasníme, o co nám jde, můžeme zvolit alternativní prostředky. Co třeba se nějaký ten čas protahovat v pozicích méně náročných a placku si vyzkoušet zase za půl roku? Možná se něco změní, možná ne, to se dozvíme, až nadejde čas. Trocha odstupu ještě nikdy nikomu neublížila.

Vytrvejme. A nezapomínejme, že k dosažení čehokoliv je třeba píle a trpělivosti. Nepodléhejme destruktivním myšlenkám. Na každé cestě bez výjimky přijde chvíle, kdy by se na to jeden nejraději vybodl. I dílčí úspěchy s mírou oslavujte a za neúspěchy se nebičujte. Ani Řím přece nepostavili za den, včelí pílí dojdeš k cíli a chybami se člověk učí, vždyť to znáte.

Cítíte se v pozici s každým dnem lépe a lépe, a pak se jednou probudíte a tělo nespolupracuje, ba se chová, jako byste byli zpět na začátku. Nepropadejte panice a raději si v klidu popřemýšlejte. Nenechali jste se unést nadšením a nepřehnali jste cvičení? Nemáte za sebou jinou fyzickou námahu, která by se na vás mohla takto podepsat? Vyspali jste se dobře? Nejste nemocní či přetažení z práce? Ať je důvod jakýkoliv, tělo dává jasně najevo, že potřebuje oddych. Dopřejte mu ho a pusťte se do toho zase za pár dní. I kroky zpět na naši cestu patří.

A to nejdůležitější na závěr. Častokrát je práce na splnění cíle důležitější než cíl samotný. Po cestě se toho nejvíc naučíte a nikdy nevíte, kdy se vám tyhle nově nabyté znalosti či dovednosti, ke kterým jste přišli jaksi „mimochodem,“ budou hodit. Nezapomínejme na ně a hýčkejme si je. Kdyby to přece bylo jednoduché, dělali by to všichni. (I tu placku.)

• autorka: Tereza Sebesta
• IG: @treize.cz
• foto: Pixels