Povím vám na začátek jeden příběh. Možná vám bude připadat obyčejný, ale právě v oné zdánlivé obyčejnosti se nachází krása, která je podle mě základem každého vztahu.

Pohádka pro dospělé

Potkali se v rozpuku života a každý z nich už za sebou měl pěkných pár nepovedených známostí. Ona dokonce i jeden rozvod. V tu chvíli si do budoucna moc neslibovala. Představy o dětech a rodinném životě se ztratily v nedohlednu. A on nehledal nic vážného. Byl to hoch, který se rád bavil s děvčaty. A tak se dali dohromady. Vzali se. Měli spolu děti. Oslavili třicáté výročí svatby. Všechna ta léta nebyla hezká. Některá byla dokonce hodně ošklivá. Rozhodně by se dalo najít pár okamžiků, kdy si jeden z nich myslel, že už to s tím druhým nevydrží. Nastaly i chvíle, kdy plakali. Plakala ona kvůli němu, on kvůli ní, společně kvůli tomu, co si navzájem působí. Stalo se dokonce i to, že si přestali důvěřovat. Ona jemu a on jí. Nesplněné sliby, slova, která bolí, skutky, které nelze odčinit ani zapomenout. To všechno se jim během těch třiceti let přihodilo. Jenže tu bylo ještě něco. Něco mnohem podstatnějšího než ty strasti, které je na jejich cestě životem provázely. Ta skutečnost, že se rozhodli, že půjdou sobě bok po boku až do skonání věků. Ta skutečnost, že to všechno zvládli dohromady. A nakonec ta skutečnost, že ačkoliv v mnoha chvílích každý z nich toho druhého zcela jistě v daném okamžiku nemohl vystát, se tím vším neustále prolínal onen cit a rozhodnutí, kvůli němuž se na počátku dali dohromady – vzájemná láska, respekt a úcta.

Co je nepotřebné, hodíme do šrotu

„Se vztahy je to dnes jako s běžnými spotřebiči,“ řekla mi jedná stará moudrá žena. „Jakmile se něco rozbije, vymění se za nové. Dříve to ale bylo jinak. Vážili jsme si toho, co jsme měli, a když se něco pokazilo, usilovně jsme pracovali na tom, abychom to dali zase dohromady.“ V jejích slovech tkví hluboká pravda. Stejná, která promlouvá z výše vyprávěného příběhu. O čem jsou vlastně vztahy? Je to o tom, že se budu snažit druhého předělat k obrazu svému? Rozhodně ne. Nejprve se totiž musím naučit přijmout sebe sama, s tolerancí, pochopením, láskou a nadhledem, který mi nedovolí spadnout do povrchních, a často krátkozrakých hodnocení. A jakmile dokážeme toto, jsme jen krůček od toho začít milovat někoho dalšího stejně jako sebe sama. A přijímat ho se stejnou láskou, pochopením, tolerancí, vůlí a respektem ke všemu, co dělá jeho jím.

Neočekávat, ale přijímat a dávat

Základem je neočekávat. Očekávala dívka z příběhu, že se jí po rozvodu naskytne nová šance na lepší život? Očekávala, že bude nový vztah dokonalý? Ne. Ale věřila. Očekávání s sebou nese jen zklamání z toho, že to nakonec není tak skvělé, jak jsme si vysnili. Dobrá zpráva je, že to takové může být. Může to být dokonce lepší! Cestou k dosažení toho je ale pochopení, že nic není dokonalé a ideální. Je to takové, jaké to je.

Krása v nekráse

Krása se často skrývá právě v nedokonalostech. V roztomilých drobných zlozvycích, které o tom druhém víte jen vy a nikdo jiný a které vás spojují jedinečným intimním poutem, které je jen vaše. V malých nedostatcích, které činí toho, koho jste si vybrali jako partnera své životní cesty, tím jedinečným kamarádem, přítelem a milencem, který je takový, jaký je, a kdyby byl jiný, nebyl by to on. Přijetí a pochopení. To je to, co činí každý vztah takovým, který přetrvá věky. Spolu s vědomým rozhodnutím, že já chci, aby můj vztah vydržel. Přijetí a pochopení sebe sama, přijetí a pochopení toho druhého, přijetí a pochopení nás jako páru. A to se nevztahuje jen na milence, partnery, manžele. Ale na všechny vztahy, které nás obklopují. Partnerské, rodinné, přátelské, pracovní. Jakmile přijmeme sebe, se všemi nedostatky, které se naučíme milovat, otevřeme se životu v jedné veliké všeprostupující a všesjednodující Lásce.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.cestoujogy.cz
• foto: Shutterstock.com