Někdy je to boj se všemi možnými nánosy minulosti, obzvláště s těmi, které si myslíme, že už máme dávno vyřešené. Když máme štěstí, odhodlání a vůli, tak cestu k sebepřijetí nejen hledáme, ale i nalézáme. Dnes bych s vámi ráda sdílela něco o své osobní cestě k přijímání vlastní nedokonalosti.

Lógry bahen

Loni se mi rozpadlo manželství. Nejenom že jsem se nevdávala, abych se rozváděla, ale zuby nehty jsem se v sobě rozvodu bránila v mnohém také proto, že jsem nechtěla být „jako moji rozvedení rodiče“. Dharma našeho vztahu nepřestávala několik let (později už poměrně explicitně) naznačovat, že náš společný čas v této formě vypršel, a tak jsem nakonec pochopila, že se prostě této „chybě“ nevyhnu také v zájmu toho, abych neudělala chyby mnohem horší. Rozejít se s někým je jedna věc, ale přijmout důsledky toho je věc zcela jiná. Kromě nevědomých obsahů z mého dětství a pocitů viny, které se na mě z hlubin vyvalily, jsme museli vyřešit péči o naši čtyřletou dceru a celou situaci s ní adekvátně jejímu věku probrat. Vzpomínám si, že jsem i několik dní za sebou nebyla schopná přestat plakat a měla jsem pocit, že to nikdy neskončí. Opravdu přísná praxe santóši aneb jak být spokojená přesně tam, kde jsem, a už po tolikáté se probrodit nejhlubšími lógry svých vnitřních bahen. A proč to vlastně píšu? Vztahy a rozchody jsou ideálním cvičištěm pro přijímání vlastní nedokonalosti, protože se nám zde na každém kroku připomíná, a pokud se skálopevně nerozhodneme být zcela slepí, nelze se jí vyhnout.

Dokonalý pár

Dvě nedokonalé bytosti se potkají v nedokonalém světě a v rámci zamilovanosti mají pocit, že jsou jedna pro druhou dokonalé. Čas nám ale s každým dalším krokem čím dál názorněji ukazuje, že, ač si myslíme, že jsme si svobodně vybrali svého partnera pro jeho kvality, zamilování nás s partnerem k sobě přitáhlo hlavně proto, abychom tvořili „dokonalý pár“ a společně odpracovali jistá témata, integrovali několik svých osobních problémů či dětských traumat a co nejlépe využili potenciál naší společné dharmy. Kam až ten potenciál sahá a v jakém čase je daná dvojice schopna ho naplnit, ovšem málokdo dokáže předem odhadnout. Zní to možná trochu chladně, avšak bezpodmínečná láska dalece přesahuje model vztahu manžel-manželka i přes to, že jistým ideálem lásky v naší společnosti je stále něco jako „diamantová svatba“.

Ustát si svou nedokonalost 

Jestliže partnerské vztahy jsou perfektním tréninkem v přijímání vlastní nedokonalosti (před někým, s kým sdílíte záchod, kdo vás vidí mít špatnou náladu, špatně se vyspat, ztrácet naději, naštvat se, litovat se, plakat, zhroutit se, rodit, prokrastinovat nebo se přejíst, si těžko můžeme hrát na to, že jsme dokonalí), jsou pak rozvody „masterclass“ v práci na přijímání nedokonalosti. Ano, nepodařilo se mi to, udělala jsem spoustu chyb, rozešli jsme se, naše rodina se rozpadla, moje dcera nezažije tatínka a maminku společně, nesplnili jsme slib, který jsme si dali před oltářem… Když se mi konečně podařilo si velkou část toho odpustit a přijmout nedokonalou situaci našeho rozchodu jako to nejlepší, co jsme v dané situaci mohli udělat, byli tu hned další trenéři v přijímání sebe sama – přátelé a rodina. Někteří mi vyčetli, že „ani ne rok po rozchodu vypadáš nějak moc v pohodě“, nebo mi nezapomněli připomenout, že „tak skvěle fungující vztah, jako jste měli vy dva, už mít nikdy nebudeš“, anebo rovnou přišli s perfektním zaklínadlem „tak skvělýho chlapa už nepotkáš“. Ustát si nedokonalou, ale svou vlastní cestu také znamenalo přijmout, že i ostatní mají absolutní právo na svou verzi nedokonalosti, do které se nemusí vejít ta má. Zajímavé na tom je, že čím více je člověk slepý ke svým vlastním nedokonalostem, tím snazší je pro něj soudit nedokonalosti druhých. Sebepřijetí, ať chceme či nechceme, prostě těsně souvisí s přijetím všeho ostatního a naopak.

Oběť v kolektivním nevědomí

Proč vlastně máme často pocit, že bychom měli trpět, obětovat se, starat se především o druhé a sebe dát ideálně až na poslední místo? Vina a oběť jako stínová témata druhé čakry jaksi stále vládnou určité vrstvě našeho kolektivního nevědomí. Navzdory tomu, jak ateistickou se naše společnost naoko staví, některé výklady křesťanství se nás drží jako rozteklý asfalt podrážky. Proč sami sebe odsuzujeme za to, že děláme takové volby, abychom se měli dobře? Vnímám, že na sebe nevědomě bereme příběh Ježíše, který za nás zemřel na kříži, příběhy obětí, které se obětovaly ve všemožných vznešených kauzách. Podezíráme silné a zdravé osobnosti, kterým se v životě daří a zvládají integrovat své problémy, z toho, že málo trpí, že to zřejmě jaksi tady na tom světě flákají místo toho, abychom právě je oslavovali a podpořili ducha celé společnosti, aby se mu dobře dařilo. Zůstaneme-li věrni kritickému pohledu na téma satji – komu doopravdy pomáhá to, že si někdo neváží sebe sama, nepřijímá se a utíká sám od sebe k neutuchající (a často nevyžádané) péči o druhé (či k čemukoli jinému)? Pomáhá opravdu někomu, že se někdo obětuje? Nejméně jistě bohužel tomu, pro koho se obětuje. K čemu je dobré to, když si nedovolíme dělat kroky, které nás vnitřně posilují, odvážné kroky vedoucí k hlubšímu poznání a přijetí sebe sama, protože si myslíme, že by nás někdo odsoudil, nebo proto, abychom sebe nebo někoho uchránili právě před setkáním se sebou samými?

Pravda, čistota, nenásilí

Učím se přijímat své vlastní nedokonalosti skrze práci s rovnováhou mezi šaučou, satjou a ahimsou. Co je nejblíže mojí vlastní vnitřní pravdě, jak mohu dosáhnout čistoty její esence a zároveň ctít nenásilí k sobě i ostatním? Jak se mohu potkat s vnitřní pravdou ostatních a jejich vlastním vztahem k šauče a zároveň si nezpůsobit násilí na sobě sama? Mnohdy se to jeví jako nekonečné opracovávání nedokonalé lidské bytosti s vědomím toho, že dokonalost je nedosažitelnou metou. Nakolik poctivě se rozhodneme integrovat svoje stíny a potkat se s nedokonalostmi, které odhalí, je ovšem naše volba. A v tom je to dokonalé.

Hotovo

Dhyanyogi Madhusudandas, jak vypráví jeho přímá žačka Ánandi Ma, den před svou smrtí ve věku 104 let seděl v hluboké meditaci. Když otevřel oči, jeho obličej zářil a řekl: „Právě se dočistil poslední samskár (otisk z minulých inkarnací). Pro tento život mám hotovo.“

• autor: Iamme Candlewick
• www.iamme.cz
• foto: Shutterstock.com