O životě 24. 08. 2020 PDF Tisk

Strach z vlastních emocí

Nemohu ovlivnit, co se mi stane. Ale to, co mám pevně ve svých rukou, je, jak budu (ne)reagovat a situaci vnímat. To je dnes motto koučů a psychologů. Co si pod tím přesně představit? Odvahu přijímat realitu a s tím spojené emoce bez snahy to měnit nebo tím jinak manipulovat.

Strach z vlastních emocí

Těžké chvíle jsou přirozenou součástí života          
Že život nejsou jen jednorožci, duha a okvětní lístky růží padající z nebe, ví každý, kdo minimálně překročil hranici dospělosti. A každý máme svoje techniky, jak se se životními situacemi vypořádat. Ať už se jedná o drobnosti, kdy člověk uvízne třeba v koloně, nebo tragédie, jež nás připravují o blízké lidi a ideály. Byť může mít člověk pocit, že se mu děje něco, pro co není v jeho existenci místo a nepatří to tam, těžké chvíle jsou přirozenou součástí života. A to platí spravedlivě pro všechny bez ohledu na to, jak je kdo bohatý, moudrý, vzdělaný nebo karmicky zatížený.

Obranné mechanismy 
Naučené způsoby myšlení a jednání nás nutí na tyto okamžiky nebo období reagovat. V oblasti nevědomí se vytvářejí obranné mechanismy, které pak člověka obelhávají. Podrobně je princip ego-mechanismů propracován Annou Freudovou v knize Já a obranné mechanismy. Někdy situaci jednoduše popřeme a zdánlivě se vše zamete pod koberec. Nebo racionalizujeme a alibisticky si zdůvodníme, proč se nám to či ono děje. Manipulujeme realitou a měníme ji tak, aby pro nás byla přijatelná. Nebo se vzdáme jakékoliv emoční účasti a skamarádíme se s apatií. Oblíbenou technikou je také projekce, kdy člověk připíše své jednání nebo vlastnosti někomu jinému a vzdá se odpovědnosti za autorství vlastního životního příběhu.

Takové sebeklamy na chvíli pomohou vyhnout se úzkosti nebo jiným nepříjemným pocitům, ale dlouhodobě jsou nefunkční.

Strach před vlastními pocity
Tyto snahy nás odvádějí pryč od našeho přirozeného základu. Od sebepoznání, od vnímání podstaty, kterou má každý v sobě. Neakceptování je v podstatě projev strachu. Nechce se nám přijmout nepříjemné pocity, a tak toužíme z téhle diskomfortní zóny hned pryč. Někdo si dá pár piv, někdo si půjde zaběhat nebo to v sobě alespoň popře. Je ale důležité dovolit si cítit, co cítím, i když je to nepříjemné. Nechat strach, úzkost, zklamání, bolest projít tělem. A to doslova, protože emoce se projevují v těle. Bez těla bychom je nemohli mít. Někdy je taková emoční bolest dokonce horší než fyzická, ale nejde o to se jí co nejdřív zbavit nebo ji popřít. Jde o to, zbavit se strachu z ní. Čím spolehlivěji má člověk vybudovanou identitu na základě sebepoznání, tím méně obranných mechanismů potřebuje. Mentální pohyb směrem k vlastním pocitům je léčivý a osvobozující, být na útěku sám před sebou je vyčerpávající a otupující. Není nutné se ničemu vyhýbat, není nutné cokoli měnit.

Všechny pocity jsou v pořádku
Nejdřív by si měl člověk uvědomit, co je myšlenka nebo myšlenkový koncept a co emoce. Myšlenky máme jen v hlavě, kdežto emoce se projevují fyzicky. Například někdo, kdo je citově zraněn, může v ten moment cítit tlak na hrudi (svírá se mi srdce) nebo při úzkosti pociťuje bolest v oblasti žaludku. Ve chvíli, kdy je člověk schopen se na své pocity napojit, měl by být vůči sobě laskavý. Akceptovat, že toto se mu děje a toto cítí. Jakýkoliv pocit je v pořádku, to je lidskost, cítění je základ bytí. Pokud jsme pouze ve svých myšlenkách, tak jen přežíváme. Pokud máme důvěru v to, že tu jsme a cítíme, opustíme všechny snahy o změnu reality. My ji totiž nepotřebujeme měnit, ale vnímat. Cítění je schopnost, o níž nikdo neví, jak vznikla, a přestože si jí většinu života příliš nevšímáme, je to největší zázrak a záhada ve vesmíru.

  • autor: Apolena Mortensen Tůmová
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné