Pro nás Evropany je to cesta na druhý konec světa. Havajské ostrovy, které se rozprostírají uprostřed Pacifiku, nebo chcete-li Tichého oceánu, jsou od nejbližší pevniny, tedy západního pobřeží USA, vzdálené 6 hodin letu, od Japonska 8 hodin. Je skoro jedno, jestli z Prahy vyletíte na východ, nebo na západ. Naše výprava vyrazila západním směrem.
Často spěcháme. Dnešní doba tomu nahrává. Máme pocit, že se nemůžeme zastavit. Že to všechno musíme, zkrátka MUSÍME, stihnout. Ale když se sami sebe zeptáme, co vlastně, nevíme. A ptáme se sami sebe?
I když vás partner v něčem vytáčí, stejně jste s ním nejraději. Nedokážete si představit, že byste s někým byli raději než s ním. Milujete na něm i to, co vám vadí. Protože bez toho by to nebyl on. A stejné je to i s láskou k sobě samému. S čím máme větší problém?
Pokud jsem si kdysi myslela, že tím, že jsem obrátila svou manažerskou kariéru naruby, opustila mezinárodní potravinářský byznys a před pár lety se částečně odstěhovala do Indie, končí veškerý přísun stresu a už to bude jen (osvícená) pohodička, tak jsem byla asi trochu mimo realitu...
První noc v novém bytě. Prostor, kde můžete začít úplně od začátku. Anebo navázat na to, co už nějakou dobu budujete. Je to zkrátka jenom na vás. To, jak se zde cítíte, ale nesouvisí tak úplně s tím místem samotným.
Je to neustálá snaha, úsilí jako v každé jiné branži. A i když budou mnozí namítat, že jóga by neměla být ve svém základu o výdělku, bohužel se však nacházíme v době, kdy za předávání jógy kus chleba a nocleh, jako tomu bylo dříve, nedostaneme a nájem i onen chleba zkrátka zaplatit musíme...
První, kdo porozuměl významu smíchu, byl nejznámější lékař starověku Hippokratés, který ve svých statích tvrdil, že z jednoho smíchu se vždy rodí další. Přinášíme vám rozhovor s lektorem jógy smíchu, Matějem Krejčím.
Co nelze na Filipínách vynechat, je dechberoucí podmořský život, kdy můžete plavat se želvami, žraloky, při šnorchlování máte pocit, že jste v obrovském nádherném akváriu, a při potápění spatříte téměř vše, o čem se potápěči sní, včetně krásných korálových útesů...
Stojím u pultíku jednoho z bister v pražských Dejvicích, kam jsem se přestěhovala na poslední dva měsíce, než opět odfrčím do Asie. Obsluhují tu dvě slečny v červených zástěrkách. Jsou dvě, ale vlastně jen jedna, protože ta druhá tam tak nějak není. Jako by tam její duše nebyla...
