úterý 13. 10. 2026
BLESKOVĚ
Pod pojmem hojnost si každý představíme něco jiného. Obvykle se jedná o dostatek toho, po čem zrovna naše duše touží. Kde je však hranice mezi dostatkem a nadbytkem? Je hojnost přesně míra dostatku nebo je trochu víc než skutečně potřebujeme? Kolik skutečně potřebujeme a v čem nám zdánlivý nedostatek může pomoci?
Vánoce miluji odjakživa. Volný čas s rodinou, žádné povinnosti s prací, školkou (dnes už školou), žádné hádky ani napětí. Ačkoliv kolem sebe vidím spoustu tváří, ve kterých se zračí únava, vyčerpání, občas dokonce smutek, vyhoření, bolest, nenechávám se tím strhnout....
Nedávno jsem narazila na citát, který pravil, že Vánoce jsou čas, kdy se nám stýská po domově, i když jsme doma. Ten citát mě neskutečně zasáhl, protože přesně vystihoval mé pocity, které každoročně mívám v období adventu a které jsem do té doby nebyla schopna popsat...
Čas před Vánocemi, jako bych to slyšela: „Ani mi to nepřipomínej, to zas bude stres, davy lidí, povinné večírky, vymýšlení dárků, uklízení, pečení, jen samá nervozita a spěch.“ Ale proč? Mým oblíbeným heslem je: „Jaké si to uděláš, takové to máš!“
Vánoce jsou jedním z nejkouzelnějších období v roce. Pro mnohé možná tím úplně nejkouzelnějším. Přípravy na ně probíhají minimálně poslední adventní měsíc, ve skutečnosti však řada z nás nakupuje dárky pro své bližní již mnohem dříve.
Každá jednotlivá ásana přináší našemu tělu nějaký důležitý účinek. Jakmile začneme s jógou, najednou se cítíme lépe, vypadáme lépe a nemůžeme si vynachválit přínosy, které nám praxe jógy přináší. Na vlastní kůži jsem poznala, jak dokáže tělo reagovat na jednotlivé pozice....
„Ujasnění přišlo až na podložce, kdy mi praxe jógy dovolila připustit si, že nemusí přece být vždy všechno dokonalé a krásné....“
Vidím to všude. Instagram, Facebook, Twitter nejspíš taky. Všude se to hemží krásnými, teď v létě dokonale opálenými těly, jak se ohýbají v různých ásanách, na různých místech. Každý druhý se předhání v tom, kdo udělá lepší pozici tak, aby byl dokonalejší než ten druhý na fotce.
Po dlouhé době povoluji barevnou stuhu, která držela mou zelenkavou podložku úhledně srolovanou v koutě bytu, do kterého jsme se nedávno přestěhovali. Odsouvám židli a jedním jemným pohybem nechávám rozvinout podložku po podlaze. Příjemným plesknutím o zem a setrvačností pohybu se rozvine celá, a poskytne mi tak prostor pro mou praxi.
Období, kdy cítíte všechno, co se uvnitř odehrává, se stává takovým malým zázrakem. Najednou cítíte, že v sobě máte druhé srdce, kterému chcete dopřát jen to nejlepší. Takhle to cítím já. Zkouším, co ve své praxi můžu a neublíží, a proti čemu se dítě už bouří. Však ono mi to dá najevo, a když ne ono, tak tělo a pocity určitě nezklamou...
