Je to jiné. Tohle těhotenství je jiné. Když jsem v břiše nosila dvě děti, bylo to opravdu velmi odlišné od současného těhotenství, kdy je miminko v břiše pouze jedno. Nalhávám si, že je to krásné, ale uvnitř cítím, že to tak není. Ta lež, se kterou jsem se na určité období ztotožnila, mě ovládla a já v předstíraných záchvatech radosti a nadšení lhala vlastně celému svému okolí. Lhala o tom, jak jsem šťastná a spokojená. A že ve chvíli, kdy jsem prožívala konec asi 6. měsíce, je mi stále fajn.

Jenomže tak jako při mé praxi jógy vyplave všechno z nitra ven, tak se vyplavily samozřejmě také mé pocity týkající se těhotenství. Kde jinde než opět na podložce. Na konci své lekce jsem si začala klást otázky, jestli je to opravdu taková krása střídající nádheru, o jaké jsem vždy snila a jakou jsem později i prezentovala před svým okolím. Musela jsem si přiznat, že tohle je jedna velká lež. Najednou, vlastně už v průběhu lekce, jsem si všímala, jak mé tělo reaguje třebas jen na „jednoduchou“ trikonásanu. Nešla mi, nesedla mi, nemohla jsem se v ásaně uvolnit, nešla mi prodýchat. Zarazilo a překvapilo mě to, ale zřejmě jsem to přece musela očekávat, když jsem nosila 7 kg navíc a to především v přední části těla, tedy na bříšku. Všechny ásany, které jsem milovala, které dělaly dobře jak mému tělu, tak mé duši, najednou nepřinášely vhodné uvolnění, spíše naopak. A právě na konci této lekce, jsem sama sobě přiznala, jak náročné těhotenství dokáže být. A je jedno, jestli nosíte jedno nebo dvě miminka. Jde o to, že se najednou zadýcháváte jako nikdy předtím. Že z vašeho těla se během 9 měsíců stává neforemné něco, které přestáváte poznávat. Ačkoliv cítíte, že to je dočasná situace, hlava se s tím jaksi nechce srovnat. Nechce připustit (a dlouho nechtěla připustit v mém případě), že nezvládáte praxi tak jako dřív, ale musíte prostě některé ásany vynechat a nahradit je jinými.

Najednou nepoznávám své myšlenky. Potřebuji se naladit, jak nejlépe to půjde, na toho mrňouse, který se rozhodl mě poctít svou „návštěvou“, ale zároveň se potřebuji sama vyrovnat se změnami, které tento stav přináší. A proto jsem si vytvořila lež o tom, jak je těhotenství krásné. Dnes bych pozměnila slovo krásné na zázračné. Svým způsobem je zázrak, že z něčeho tak malého, jako je vajíčko a spermie, dokáže vzniknout živý tvor. Příroda je neuvěřitelná v tom, jak má vše promyšlené do posledního detailu. Ale my ženy se musíme samy smířit a poprat s tím, že se nám mění tělo a není vše jako dřív. Ani na jógové podložce, ani v životě mimo podložku.

Prožívám přechod z osmého do toho finálního devátého měsíce. A mně trvalo velmi dlouho se vypořádat s pocity, které se ve mně střádaly. Ujasnění přišlo až na podložce, kdy mi praxe jógy dovolila připustit si, že nemusí přece být vždy všechno dokonalé a krásné. A že přece nemusím předstírat něco, co necítím. Proč žít ve lži? Copak jsem zapomněla na satju? Neklamání? Hm… Zřejmě ano… Ovšem důležité je si tohle včas uvědomit. A já jsem v bodu, kdy jsem mohla shodit masku a okolí říct pravdu takovou, jaká je. Těhotenství je požehnání, ale je to také velmi, velmi náročné období v životě ženy. Zkusme se s tím tedy nějak vyrovnat, ženy. Dřív než svým myšlením napácháme škody na svém miminku.

• autor: Veronika Nadymáčková
• foto: Shutterstock.com