Dějiny Adama a Evy – Od ráje k apokalypse

06. 04. 2017


Posvátný příběh stvoření kosmu a prvního člověka tvořící pilíř všech tří západních náboženských tradic – judaismu, křesťanství a islámu, býval žitou praxí našich předků. Dnes je pouhým objektem zájmu a manipulace filozofů, teologů a dalších vědců, jež sami sebe považují za objektivní. Přesto právě příběh o Adamovi a Evě zásadním způsobem ovlivnil myšlení západního člověka.

Podíváme-li se, za pomoci nezávislého badatele Neila Douglas-Klotze, do historie spirituality geneze, zjistíme, že ještě před dvěma tisíci lety měla většina lidí, díky mystickému způsobu života v prostoru tohoto příběhu, možnost zakusit jeho životadárnou moc a rozvíjet ji ve svém osobním životě. Energie geneze připomínající náš původ, prvotní jednotu času i prostoru, a určující náš životní směr, byla vlévána do srdcí našich předků, aby jim umožnila dotknout se ryzí duchovní síly, jež se nachází v základech západních náboženství.

Živoucí příběh

Lidé si v sobě díky vypravěčům dlouho uchovávali příběhy, jež se podobaly tomu z Hebrejské bible a neměli potřebu, vyjma situací, kdy se cítili v ohrožení života nebo se snažili zpracovat kolektivní trauma a připomenout to, co je opravdu důležité, si je zapisovat. Tištěný text postrádá svou živost a autenticitu a neposkytuje žádný z psychologických účinků recitace a poslechu poezie na půdě posvátného společenství. Tento mýtus, který se ve dvou celých verzích a jeho několika zlomcích uchoval v Bibli, sám o sobě vybízí k různým výkladům a alternativním podobám s otevřeným koncem. Genesis jednoduše býval živým příběhem, který umožňoval posluchačům odnášet si různé obsahy, které se vztahovaly k jejich konkrétní životní situaci a diskutovat o rozličných možnostech mýtu a jeho verzích. Což jen zdůrazňovalo nelineárnost a mystickou povahu božství.

Čas a prostor v pojetí našich předků

V dávných blízkovýchodních společnostech spíše než to, čemu dnes říkáme mystika či mýtus, hrála roli prostá lidská intuice či vize toho, jak se věci skutečně mají. Tyto vize pomáhaly lidem prožívat a řídit vlastní životy v úctě k celku stvoření. Vzhlížet s úžasem k hvězdnému nebi a kvetoucímu stromu, pociťovat spojení s přírodou a díky odlišnému vnímání času také spojení se svými předky a budoucími generacemi. Čas ve starobylém hebrejském pojetí nebyl lineární přímkou vedoucí z minulosti přes současnost do budoucnosti, ale pohyblivým středem, což umožňovalo zpřítomnit každý okamžik. Okamžik stvoření vesmíru zde nebyl vnímán jako událost, jež se odehrála v minulosti, ale která se odehrála prostě v jiném čase. Naši předci putovali živým univerzem, jehož živí obyvatelé, mezi něž počítali i rostliny, zvířata, hory i vesmírná tělesa..., putovali s nimi ve stejném čase.

Jednota vědomí a nevědomí

Hebrejci neznali žádné abstraktní pojetí prostoru a neoddělovali striktně vnitřní a vnější. Člověk v jejich pojetí neměl duši, ale duší byl a jako duše jednal. Z pohledu západní psychologie bychom mohli říct, že hranice mezi vědomím a nevědomím prakticky neexistovala. Vize i sny byly považovány za skutečnost a zároveň za odraz vlastní duše, stejně jako další „vnější“ události. A tato duše více či méně dokázala vyjádřit vědomí celého vesmíru. Pokud Hebrejci meditovali o stvoření kosmu, vnímali to tak, že kosmos, v prostoru jejich reality, meditoval s nimi. Naši předci prostřednictvím meditace či modlitby neutíkali ze skutečného života, naopak, snažili se tím o propojení skutečného života, jak jej žili, a posvátné moci, jež působila na jeho pozadí. Aby se jí mohli oddat a jednat správně, tedy v souladu s ní. Věci pak šly dobře. Život našich předků byl skutečně plný zázraků a s vděčností vnímán jako dar.

Od duchovní praxe k materialistickému pojetí

Přestože biblický příběh stvoření, jako duchovní praxe, ustál i tak tragickou událost, jakou byl pro naše předky pád Jeruzaléma a ještě na počátku novověku západní vědci, včetně Newtona, svému úkolu rozuměli jako odhalování božího působení ve stvoření, Darwinova evoluční teorie, již přejala i církev, myšlence stvoření v sedmi dnech zasadila velkou ránu. Hebrejský mýtus poté začal být interpretován doslovně a materialisticky, což značně ovlivnilo organizační strukturu a myšlení západní společnosti, i když tento vliv byl nevědomý. Nakonec se z posvátného mýtu stal pouhý spletenec příběhů, jemuž věří jen primitivové. 

Pokřivený příběh v prostoru našeho nevědomí

V hlubinách neprostupné temnoty kolektivní duše Západu leží překroucená verze hebrejského mýtu stvoření. Nebesa, někde hluboko v nás, jsou chápána jako ideál dokonalosti a země vnímána jako nedokonalá a zároveň jsou nebesa a země chápány jako dvě odlišné reality. Člověk je pociťován jako ten, jenž spáchal hřích a stal se tak navěky zkaženým a odděleným od božství, kterému byla svěřena úplná nadvláda nad přírodou, aby s ní bojoval a bezohledně ji využíval. Jak příběh pokračoval, Bůh přestal být chápán jako milující stvořitel a tvůrce zázraků, jenž prostřednictvím intuice a vizí dokázal poskytnout to nejlepší vedení. Vršily se další „hříchy“, se kterými narůstaly pocity viny a strachu z tohoto rozmarného a manipulujícího loutkaře, žijícího mimo lidský prostor a čas. Bůh se stal odtrženým od světa.

Podvědomé očekávání konce

Tato deformovaná verze hebrejského mýtu o stvoření světa, hluboko zasutá v našem nevědomí, vedla i k podvědomému očekávání jakéhosi časově nespecifikovaného konce, po němž se zrodí nový ideální svět. Zmíněná očekávání stála u zrodu všech utopistických, a dokonce i militaristických představ. Tyto ideály samy o sobě nejsou zhoubné a mohou skýtat nějakou naději. Nicméně tím, jak lidé začali převádět poetický jazyk mýtu do ztuhlé formy konkrétních programů a ideologií, rostla i tendence vnucovat je lidem násilnou cestou. Honba za ideálním světem nakazila marxismus a později i globální kapitalismus. Tento postoj nutící lidi přehlížet svoje vlastní stezky života a nerespektovat cesty ostatních deformuje vztah k přírodě i ke svým bližním. Ideje industriálního světa zázraků, beztřídní společnosti, kapitalistického věku míru a bohatství, namísto k budování ráje paradoxně přispěly k devastaci planety a k tvorbě nezdravých mezilidských vztahů.

Roviny deformace

V rovině osobní se podvědomá honba za ideálem projevuje sklonem vše ovládat, namísto nechat věci plynout a postupně se učit prostřednictvím svých chybných rozhodnutí a rozhodovat se podle svých skutečných potřeb. Na náboženské úrovni vede snaha dotknout se nebes k fundamentalismu, jež spoléhá na rigidní systém víry a popírá všudypřítomnost božího vedení. Na úrovni organizační se tato utopistická tendence projevuje důrazem na větší efektivitu a produkci, jež převažuje nad zájmy těch, kteří jsou do výrobního procesu zapojeni. Ukázalo se, že bez příběhu stvoření nedokáže moderní kultura fungovat zdravě. Jen počátek dokáže nabídnout kontext, v němž se lidé vztahují jeden k druhému a k prostředí, které je obklopuje a poskytuje klíč k tomu, jak jednat v každodenním životě.

Poselství příběhu

Mezery v naší duši, které dříve vyplňovaly sdílené příběhy o počátku a jeho pokračování, se někteří snaží vyplnit prostřednictvím moderní psychologie. „Díru zející po Bohu“, jak tento problém nazval Jean-Paul Sartre, se mnozí snaží zalepit mýty a kosmologiemi východních náboženství a původních kultur Asie, Afriky nebo předkolumbovské Ameriky. Jiní se při hledání klidnějšího, vyrovnanějšího a zdravějšího vztahu k ostatním lidem i k životnímu prostředí pokusili vytvořit si nové mýty na základě nejnovějších vědeckých objevů na poli kosmologie a vzniku vesmíru. Což lze považovat za významný pokrok.

Jóga jako dobrý pomocník

Vymazat náboženské mýty a obrazy z naší psychiky na vědomé i nevědomé úrovni je z psychologického hlediska nemožné. Pro ty z nás, jež se narodili v moderní sekularizované společnosti platí, že tyto obrazy sahají do značné hloubky, ať už jsme byli vychováváni ve víře či nikoliv. Filozofie a očistná síla jógy nám může hodně pomoci v tom, abychom žili soucitněji ve vztahu k sobě, ke svým bližním i k přírodě, jež nás obklopuje a také může pomoci spojit lidské bytosti. Pohlížet na život jako na stále se rozvíjející a znovuobnovovaný počátek, namísto abychom se zaměřovali na nehybný ideální konec. Pocítit úctu k našim předkům, stejně jako odpovědnost za ty, kteří přijdou po nás.

Cesta k podstatě světa

Nicméně k tomu, abychom pochopili, proč se stále honíme za jakýmsi ideálním světem, je nutné vydat se po stopách hebrejského příběhu, jež poskytuje Bible a pokusit se o jeho reinterpretaci ve vlastní duši. Jen tak budeme mít šanci přenést se ze světa, kde nic není, do světa, kde nic nestárne, ale vše se obnovuje, tam, kde nebesa a země tvoří jednotu radující se ze svého stvořitele. Hlouběji vnímat rostliny, oceán i člověka, a zakoušet tak podstatu vesmíru.

 

Použitá literatura:

G. Jung – Aion: Příspěvky k symbolice bytostného Já

Neil Douglas-Klotz – Meditace o genezi: O společných kořenech židovské, křesťanské a islámské spirituality stvoření

 

  • autor: Olga Remešová
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket