čtvrtek 3. 12. 2020
Život je takový, jaký je – není černobílý, je krásný a laskavý, je krutý a nelítostný. V konečném důsledku ale vždy záleží na nás, jaký je právě náš život. O tom hovoří druhá nijama – santóša neboli spokojenost s tím, co je.
Jaké jsou hlavní filozofické myšlenky, ze kterých se stále učíme a pocházejí právě z jógových súter?
Když začneme cvičit jógu a pozorujeme, jak se pohybujeme nebo dýcháme, můžeme si při tom všímat různých vzorců chování, které jsme získali během života. Zda je pro nás zvyk podpůrný nebo omezující, je individuální a může se to v průběhu života měnit...
Léto je v našich geografických podmínkách obdobím, kdy je nejvíce světla a tepla. V následujících několika odstavcích se nedočtete, jak upravit svoji ásanovou praxi v horkých měsících nebo jak docílit ochlazení organismu, skrze dýchání přes ruličku z vlastního jazyka, ani vysvětlení, proč je třeba přes léto ještě více dbát na pitný režim...
Mysl se stane klidnou, když budeme kultivovat přátelské pocity vůči těm, co jsou šťastní, soucit s těmi, co jsou nešťastní, radost pro ty, kteří zažívají úspěch, a neutrální postoj k těm, kteří páchají zlo.
Náš seriál mapující jamy a nijamy spěje ke svému konci. Vlastně se zbývá jen ohlédnout. Ano, padala tady vzletná slova. Logicky se nabízí otázka, jak teď s nimi naložit.
„Tohle je můj taneční prostor, tohle je tvůj taneční prostor,“ říká Johny Baby v legendárním romantickém filmu Hříšný tanec. „Ty nevstupuješ do mého, já nevstupuji do tvého,“ pokračuje a vpíjí se svýma očima do těch jejích. A v tom se ozvou hřejivě hladivé tóny a první slova písně Hungry eyes… A prostor pro ně přestane existovat. I čas.
aneb Jak najít spokojený a čistý směr...
Říká se, že když člověk plánuje, bůh se směje. Pak se hraje o to, jak na ten boží smích reaguje člověk. Zasměje se taky vesmírnému vtipu? A nebo hystericky zařve: „Tohle se nemělo stát!“ a vyrve si i poslední zbytky vlasů?
Poslední z pěti kléší je velmi mocná. Hlásí se však zejména ve vypjatých situacích nebo při pocitech oslabení. Stejně jako toužíme žít, bojíme se zemřít. Strach ze smrti je nám dán, aby nás vedl k ochraně života.
Vytváříme si obraz o sobě samých a v nejistotě hledáme své hranice. Chybně je však ztotožňujeme s fyzickým tělem, popřípadě myšlenkami (intelektem) nebo pocity (smyslovostí).
