úterý 13. 10. 2026
BLESKOVĚ
Prohlížíte si instagramové účty učitelů jógy a říkáte si: „Udělám si lektorský kurz a budu si cvičit a dostanu zaplaceno.“ Tak to ovšem není… Na následujících řádcích zkusím nastínit, co by vás, kteří přemýšlíte o lektorském kurzu, k němu nemělo vést. Těm, kteří ho již absolvovali, poradím, jakých chyb se nedopouštět, a těm, kteří lekce navštěvují, jak poznat skutečného učitele.
Když jsem před více než dvaceti lety vydal svou první knihu o powerjóze s podtitulem „Fitness budoucnosti“, znělo to možná odvážně. Ale už tehdy jsem cítil, že tenhle přístup k pohybu má obrovský přesah. Powerjóga nebyla jen další trend. Byla to nejdříve výzva a postupně cesta, která spojovala tělo, dech a vědomí do jednoho funkčního celku.
Jóga se v mém životě zabydlela před dlouhým čtvrtstoletím. To zní samo o sobě dost děsivě, protože já si připadám docela mladě. Otázka je, jakou optikou vnímá moje mládí okolní svět. Ale já se držím rčení, že jsem starý tak, jak se cítím. To ale trochu odbíhám. Všeobecně se předpokládá, že pokud se věnujete józe, jste člověk vyladěný, vyklidněný, takzvaně v zenu. Nechci nikoho odrazovat od praktikování jógy, ale přítomnost zenu není tak docela automaticky zaručena.
Dýchání patří mezi základní životní funkce – je neustálé, tiché, často zcela mimo naše vědomí. Přesto má dech mimořádný vliv na naše fyzické i duševní zdraví. V posledních době se stává středem zájmu nejenom jógy, ale i somatických terapeutů, klinických výzkumníků, kteří zkoumají jeho dopad na nervový systém, hormonální regulaci, psychickou pohodu i funkci imunitního systému.
Z ticha se zrodí pohyb. Tak jako po noci přichází den, po výdechu nádech, po klidu nový začátek. Vše, co jsme prožili – tělo, dech, mysl, vrstvy, překážky, ticho – směřuje sem.
Nosíme v sobě stopy. Neviditelné, ale o to hlubší. Vryté do nás jako staré nápisy na kameni, které nikdo nečte, a přesto utváří, kým jsme. Jsou to vzpomínky, emoce, pocity, věty, které jsme si opakovali tak dlouho, až se staly pravdou.
Od mládí jsem nesl v sobě silnou touhu. Touhu ukázat, kdo jsem, co ve mně žhne. V atletice jsem hledal vítězství, v tanci světlo reflektorů. Byl jsem poháněn vášní, cílevědomostí, hladem po úspěchu. Ego chtělo urvat kus světa a … vlastně to je i přirozené mládí. Tak to je. Duše však cítila něco jiného. Skrytě, jemně, téměř neslyšně – ve mně existoval jiný hlas. Hlas, který volal po ústraní. Po prostoru, kde nemusím být nikým jiným, než kým skutečně jsem, a to jedna část mě, neslyšela.
Někdy mám pocit, že se svět kolem mě žene dopředu rychlostí, na kterou jsem úplně zapomněl nastavit budík. Ráno vstaneš, rychlej čaj nebo kafe, práce, něco k jídlu, Netflix, spánek. A takhle furt dokola. Neříkám, že to je špatně – ale když se člověk na chvíli zastaví, začne přemýšlet: Tohle je ono? Takhle to má být?
Nechci jet na vlně motivačních citátů a snažit se „vytěžit z každé vteřiny maximum“. Ale zároveň nechci jen přežívat. A hlavně – nechci se nudit vlastním životem. Tak co s tím?
Velmi často používáme slovní obrat, že je to náš osud… „Nemohu s tím nic udělat, to už je můj osud.“ Je tomu skutečně tak, a co jsou samskáry, o kterých se dozvídáme při lekcích jógy?
Slovo „biohacking“ se posledních pár let stalo jakýmsi mantrickým zaklínadlem moderní doby. Objevuje se všude – v podcastech, v titulcích magazínů, na sociálních sítích. A já si kladu otázku: co je na tom vlastně nového? V čem je ten „hack“ tak revoluční, že kolem něj vznikl celý průmysl? A proč potřebujeme nová slova, když staré principy nikdy nepřestaly fungovat?
