Dneska to zvládnu...

28. 01. 2017


Nastává den D. Celou noc nespím, jen se převaluji ze strany na stranu a v šest ráno už to nevydržím, vylezu z postele a jdu si zacvičit. Hezky se mi cvičí, mám sám ze sebe dobrý pocit a říkám si, že by to dnes mohlo klapnout.....

To musím zvládnout! Jde přeci jen o týden. Ještě jsem ani nezačal, a už se hroutím, že to nedokážu. Přitom je to jen týden, sedm dnů. To dám. Ne to prostě nezvládnu, zkusím raději jen 3 dny. Myšlenky jako na houpačce. Zoufale hledám v diáři nejlepší termín, pořád mi tam něco nevyhovuje. Pracovní oběd, školicí víkend, schůzky... nebylo by lepší se na to vykašlat? Ale už jsem se rozhodl, že do toho půstu jdu. Proč jsem to jen řekl přede všemi v kanceláři? Teď jsem to klidně mohl vypustit. Ale když to teď vzdám, budou se mi všichni smát… Neřešitelná situace. 

Nastává den D. Celou noc nespím, jen se převaluji ze strany na stranu a v šest ráno už to nevydržím, vylezu z postele a jdu si zacvičit. Hezky se mi cvičí, mám sám ze sebe dobrý pocit a říkám si, že by to dnes mohlo klapnout.

Tak se obléknu, vyrazím do práce, a když procházím kolem cukrárny, spatřím koutkem oka ve výloze rakvičku se šlehačkou. Za normálních okolností bych si na ni ani nevzpomněl, ale teď se mi najednou podlomí kolena. Já to prostě nezvládnu. Okamžitě se rozhoduji, že do toho nejdu. Vcházím do kanceláře a už se nadechuji, že to všem oznámím a budu mít klid. Jenže než stihnu cokoli říct, moje kolegyně na mě zamává a hlásí, že jsem fakt dobrej, že ten půst držím, protože ona by to nezvládla. Polknu na prázdno, udělám ramena na znamení, že to je úplná brnkačka, a bezvládně dosednu ke svému stole. Tak teď mi nezbývá nic jiného než to vydržet.

Celý den se neskutečně vleče. Nic mi nejde od ruky a pořád se nemůžu zbavit té rakvičky se šlehačkou, které mi pořád bliká v hlavě jako neonová žárovka. Těším se, až všichni půjdou na oběd a já si dám na tajno fidorku a budu dělat, že jsem frajer. Ale venku prší, kolegové si objednají jídlo do kanceláře, protože nikdo nemá deštník. Fidorka v tahu. Musím na chvíli na terasu nadechnout se vzduchu. Vracím se zpátky a kanceláří se line vůně oběda. Chce se mi brečet. Jdu si udělat čaj. Nechápu, proč se při půstu nemá pít kafe. Snad by jedno espresso neuškodilo? Všichni jedí, nemuseli by slyšet kávovar. Plížím se na recepci a představuji si šálek kouřícího espressa, možná si do něj dám i trochu cukru ... sakra, je tam recepční, zkusím se nenápadně natočit bokem k míse s fidorkama, že bych si ji potajnu snědl na záchodě. „Dáte si něco?“ vyhodí mě z myšlenek dotaz recepční. Čaj, hlesnu. „Asi bez cukru, když máte ten půst?“ odpovídá recepční. To je blbej dotaz, začínám být trochu podrážděný. Kručí mi v žaludku a začíná mě bolet hlava. Proč jsem do toho vůbec šel?

Zkusím raději pracovat. Otevírám e-mail a dozvídám se, že schůzka z příštího týdne se přesouvá na dnešní večer do vegetariánské restaurace Lehká hlava. Udělá se mi mdlo. S restaurací jsem nepočítal. To nedám. Všichni se budou cpát a já budu pít čaj. Odpoledne nestojí za nic. Hlava mě bolí čím dál víc a přibližující se večeře mi vůbec nedělá radost. Zavolám, že je mi špatně a nemůžu přijít. Beru do ruky telefon a chystám se tu schůzku zrušit, když v tom telefon začne zvonit. Kolegyně mi s nadšením líčí, že se koukala na stránky Lehké hlavy a že už zkoumá co si dá k večeři. „Ty si dáš asi špenátový komínek?“ To neměla říkat! Špenátový komínek zbožňuju. Okamžitě se mi spouští Pavlovův reflex. „Joo, vlastně ty držíš půst“ kontruje kolegyně. „To jsi dobrej, že jsi tu schůzku nezrušil.“ Zmůžu se jen na: „Úplně v pohodě.“ Dal bych si palec nahoru a lajk za ten výkon.

Když vstupuji do restaurace, mám pocit, že nemám ani sílu zavřít dveře. V hlavě mi buší milión malých kladívek, soustředit se nemůžu na nic a začíná mi být hrozná zima. „Ty tabulky probereme až po večeři, ano?“ švitoří kolegyně. Myslím, že jí zabiju. Bohužel pokračuje. „To se ti bude líbit!“ Strká mi pod nos menu a ťuká prstem na jednu položku. Mám takový hlad, že se míhají písmena a stěží ostřím. Ptám se sám sebe, co to je? Bretariánské menu? Ptám se servírky a ta na mě mrkne a odvětí, že se mám nechat překvapit. No to tedy bude překvápko. Když mi o pár minut později přistane na stole něco podobného aromalampě, zvědavě to okouknu a ptám se, co to je a co s tím mám dělat. Dozvídám se, že to je vývar z jarní zeleninky a že ho mám inhalovat. Takže ostatní se ládujou a já budu čuchat k mrkvi. Kdybych měl sílu vstát, tak odejdu. Kolegyně mi s nadšením vypráví, že v New Yorku je bretariánská restaurace, kde si objednáš jídlo, jen k němu čicháš, a to jídlo jde potom lidem bez domova. „To je super, viď?“ Nemůžu na to nic říct, protože jsem na konci sil. Domů jedu taxíkem a do postele padám volným pádem bez čištění zubů a sprchy.

Druhý den ráno se probouzím sice s bolestí hlavy a zesláblým tělem, ale také s jasnou myšlenkou, že jsem k tomu všemu včera přistoupil špatně. Od začátku jsem o všem pochyboval a řešil, že to nezvládnu, místo toho, abych se nastavil do pozitivního režimu, věřil si a sám sebe povzbudil. Takže dnes začnu rozhodně jinak. Beru podložku a začínám cvičit. Dýchám volně a pozdravem slunci krásně zahřeju a protáhnu tělo. Pak se uvelebím v sedě, vyrovnám páteř a pomalu se nadechnu. S výdechem zvolna vypouštím z těla všechen vzduch a s ním pochybnosti a strachy. Odevzdávám je vesmíru, který s nimi naloží, jak má.

Pomalu si několikrát za sebou opakuji:

Mé tělo je zdravé a silné.

Má mysl je pozitivní a optimistická.

Kamkoli se obrátím, všude se mi daří.

Všechno je v pořádku a stejně tak i já.

A pak pomalu otevírám oči a cítím, jak se mi roztáhnou koutky. Najednou mám jistotu, že to dneska zvládnu.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket