Indii jsem postupně začal říkat – self bootcamp. Žádný vojenský výcvik a žádné dobrovolné sebetrýznění. Mám rád pohodlí. Čistou koupelnu, dobrou postel, svoje věci, dobré jídlo a nějaký řád. Hrát si na člověka, který nic nepotřebuje, by ode mě bylo směšné. Potřebuji a mám to rád. Pár dní v Indii ale dokáže moje měřítka docela rychle přeházet. Oblečení je za chvíli propocené, boty zaprášené, doprava jede podle svého a plán dne se může rozsypat ještě před snídaní. První dny mě to občas štve. Pak to ale pustím, svět se otevře, já se uvolním a Indie je – krásná.

Jím, když je jídlo. Jedu, když se jede. Čekám, když se čeká. Někdy to zvládám s úsměvem, jindy jsem protivný a chtěl bych, aby už konečně něco fungovalo normálně. Žádný zenový Václav se nekoná.

Návrat domů pak bývá docela zvláštní. Po několika týdnech přijdu na letiště a všechno je najednou čisté, naleštěné, organizované a rychlé. Displeje ukazují přesné časy, obchody září, toalety voní a celý ten systém funguje. Mám tenhle svět rád. Žiju v něm. Jen ho po Indii pár dní vidím trochu jinak. Najednou si všímám, kolik věcí považuji za samozřejmé a jak rychle jim dokážu podlehnout.

Můj první návrat byl v tomhle směru skoro groteskní. V Indii jsem tehdy strávil šest týdnů a domů přijel úplně mimo. Tělem jsem byl v Praze, hlavou pořád někde u Himálaje. Chodil jsem do kanceláře, ale moc použitelný jsem nebyl. E-maily mě nezajímaly, telefon jsem nebral a na poradách jsem spíš seděl a usmíval se. Já měl pocit, že jsem naprosto v pohodě. Okolí to vidělo jinak. Jakub to jednou našemu kamarádovi shrnul docela přesně: „Zeptej se spíš nás, jak nám je, když Vašek stále mele o Indii, nefunguje a jen se blbě směje.“ To mě probralo. Moje indické rozpoložení bylo sice krásné, ale neslučitelné s organizací naší firmy.

Další návraty už tak dramatické nebyly. Časem jsem pochopil jednu docela obyčejnou věc. V Indii jsem host. Můžu několik hodin chodit ulicemi, sedět u čaje, koukat na lidi nebo někam odjet jen proto, že mě to napadlo. Doma mám práci, povinnosti, rodinu a svůj skutečný život. Obojí mám rád. Indii nepotřebuji převážet do Prahy a z Prahy zase dělat Indii. Baví mě ten rozdíl mezi nimi.

Indická ulice mi navíc začala dělat jednu zvláštní věc. Stavěla přede mě přesně ty situace, u kterých jsem měl předem jasno, že do nich nikdy nepůjdu. Jednou z nich bylo holení břitvou. Při cestách jsem pozoroval malá holičství, někdy vlastně jen zrcadlo pověšené někde venku, židli a chlapa s břitvou v ruce. Díval jsem se na to a říkal si: tak tohle tedy ani náhodou. Představa, že si sednu na ulici a cizí chlap mi začne jezdit břitvou po krku, mě opravdu nelákala. Té představy jsem se vyloženě bál.

Konec jednoho pobytu v Rišikéši dopadl přesně opačně. Nějakou dobu jsem se neholil, blížil se odjezd domů a jeden výřečný kluk z „barbershopu pod stromem“ mě začal přemlouvat. Chvíli jsem se cukal, pak si sedl. Za okamžik jsem měl břitvu na krku a moje slavné „nikdy“ bylo pryč. Žádné osvícení se nekonalo. Jen jsem tam seděl, trochu nervózně sledoval jeho ruku a nakonec zjistil, že to bylo vlastně skvělé. Přesně tyhle malé situace mě na cestování baví. A nejen v Indii. Člověk si o sobě něco myslí, má svoje hranice pěkně srovnané a pak zjistí, že některé z nich existovaly hlavně v jeho hlavě.

Můj indický bootcamp proto není žádná zkouška odolnosti. Nemám potřebu si dokazovat, kolik nepohodlí vydržím, ani se vracet domů s pocitem, že jsem zase o kus lepší člověk. Indie mě někdy nadchne, někdy dojme, někdy mě pěkně naštve a občas bych od ní chtěl mít na chvíli pokoj. Pak sedím někde u Gangy s čajem v ruce, kolem mě troubí rikši, někdo na mě gestikuluje, vedle projde kráva a mně je najednou dobře. Vlastně k tomu nic moc nepotřebuji.

Domů se přitom těším. Na svoji postel, koupelnu, práci, lidi kolem sebe i ten náš uspořádaný svět. Pár věcí si ale z Indie vždycky přivezu, i když nejsou vidět v kufru. Něco, co mi před odjezdem připadalo strašně důležité, už tak důležité není. Něčeho obyčejného si naopak začnu vážit mnohem víc.

To je můj indický bootcamp. Odjedu tam se svými zvyky, představami a jistotami. Indie mi je trochu rozhází. Já se chvíli bráním, chvíli se směju a pak jedu domů. Za nějaký čas mi začne Indie opět chybět.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: archiv autora

Všechny díly blogu o Indii ZDE.

O Indii se krásně čte, ale ještě lépe je - když se zažije. Pojeďte ji se mnou a Jakubem zažít naplno. 9.-21.3.2027 navštíme město jógy - Rišikéš, podíváme se do Haridvaru a také do Váránasí. Na závěr přeletím na pár dnů k oceánu, kde zrelaxujeme. Celou dobu nás bude provázet jóga, anglicky mluvící průvodce, budeme bydlet v pěkných 4-5**** hotelech a prostě si to užijeme. Více o jógovém poznavacím retreatu ZDE.