úterý 13. 10. 2026
BLESKOVĚ
První sluneční paprsky ji polechtaly na víčkách. Otevřela oči a zachumlala se do peřin. Svět se probouzel a ona s ním. Slunce ozařovalo zmrzlou zemi pokrytou jinovatkou a odráželo se na ní v podobě drobných třpytek vypadajících jako maličké diamanty rozeseté po celém povrchu, kam jen mohlo oko dohlédnout. Bylo ráno, další den. Další studená sprcha.
V době, kdy jsou naše dny přehlcené obsahem, notifikacemi a výkonem, se právě mezera může stát tím nejvzácnějším darem. A jóga – ve své tiché, vědomé podobě – nám připomíná, že klid není ztrátou času. Je návratem domů. K sobě. K dechu. K tichu mezi.
Když jsem byla malá, pozorovala jsem s babičkou a dědou každý večer o letních prázdninách padající hvězdy a vždy si něco toužebně přála. Všechna moje tehdejší přání se dotýkala mé dětské duše a byla určena pouze mně. Přála jsem si letět až ke zmíněným hvězdám a zastavit se na Měsíci. Přála jsem si navštívit všechna místa světa, zdolat nejvyšší hory a prozkoumat hlubiny oceánů. Přála jsem si zkrátka nemožné, a přesto se mnohá z těchto přání v průběhu mého života nenápadně plní.
Přesně před rokem, touto dobou, jsem se krčila v nočním pralese ekvádorské Amazonie u kořenů stromu Ceiba, kterému tamní indiáni říkají Strom života. Čekala jsem, až přejde bouře. Nitro pralesa osvětlovalo světlo blesků a hrom byl tak ohlušující, že jsem cítila, jak jeho hluboká rezonance prochází kořeny stromu až do mých dlaní. Neměla jsem žádné vybavení, netušila jsem, jak se v pralese chovat, a ležela jsem na zemi. Měla jsem jen svůj život a chuť zjistit, zda tuto noc přežiju. V duchu jsem si slíbila, že pokud z pralesa vyjdu nezraněná, udělám vše pro to, abych pomohla ochránit tento magický svět i příběhy předků kmene Ruku Samay, které mě sem přivedly. Tu noc se stalo ještě něco. Po dlouhé době jsem cítila, že jsem přesně tam, kde mám být – v bouři uprostřed Amazonie – a že bych za nic na světě nechtěla být nikde jinde. Z pralesa jsem vyšla nezraněná a začala sdílet jeho příběhy skrze filtr své vlastní zkušenosti.
Psal se rok 2016 a všechno v mém životě začínalo od nuly. Cítila jsem fyzickou i duševní potřebu obrození, potřebovala jsem znovu cítit něco jiného, než smutek a strach. Zajímavé je, jakmile se člověk v životě dostane do onoho momentu, bodu, kdy začíná s novým štítem, začne dělat rozhodnutí a změny, které, třeba i několik dlouhých let odkládal, s větší lehkostí.
Můj příběh spjatý s jógou má své více i méně radostné a náročné pasáže. Dnes se s vámi podělím o tu nejnáročnější a zároveň nejzásadnější z nich. Běžně o tom s lidmi nehovořím, není pro mě snadné přemýšlet nad některými detaily, a někdy se přistihnu u toho, že mi to vlastně připadá jako zážitek, který prožil někdo jiný.
Dnes pro vás máme první článek z nového seriálu JÓGA DNES nazvané příhodně #MUJPRIBEH:
Jak jsem přežila napříč složitému dětství a mladickým výstřelkům, které vyvrcholily tragickou autonehodou, a jak jsem našla uzdravení a smysl v józe.
Jóga bez jam a nijam je jako špagety bez omáčky, říká rád můj oblíbený učitel a guru Sri Dharma Mittra. Téměř dvaaosmdesátiletý jogín, jenž józe zasvětil celý život a i v době pandemie téměř každý den učí. Když v New Yorku vloni zavřeli studia, Dharma okamžitě přešel do on-line světa...
Přetváření starých zážitků může mít podobu tekuté transformace. Roztávání v těle, zejména v těch místech, kde jsme kdysi zatuhli, zamrzli. S transformací přichází měkčení tkání, roztávání, probouzení tekutého těla, vnitřního moře. Cítíme jej uvnitř a může se projevit i navenek.
V rámci letní literární výzvy jste nám zasílali své příspěvky na téma Má cesta k józe. S nastupujícím podzimem ty nejzajímavější z nich uveřejníme.
