K józe jsem se dostala postupně, přes Indii. Všechno, co se této magické země týká, mě zajímalo. Přes čapátí, kari, barevné oblečení a vonné tyčinky přišla na řadu jóga. Dává mi odpověď na všechny moje otázky.

Není umění ani problém být v zenu někde na pláži v Goa, odtržen od starostí a povinností každodennosti. O tom ale praxe jógy skutečně není. Ta je hlavně mimo podložku a pro mnohé z nás začala před rokem. To jsme poprvé museli zavřít studia, přerušit živnosti, přestat pracovat a rozhodnout se, co dělat dál. Nikdo si neuměl ani představit, jaká a jak dlouhá tahle cesta bude. Naštěstí.

Prvotní euforické motivační citáty a vzájemná povzbuzování postupně mizely ze sociálních sítí a rychle byly nahrazeny různými stupni frustrace. Pochopitelně. I jogín je jen pouhým člověkem na cestě, člověkem daně platícím, člověkem s mnoha povinnostmi v tom životě, který se odehrává mimo jógamatku.

Jako ve všem i tady platí, že si člověk, rozuměj jogín, cestu vybírá. Můžeme vést sáhodlouhé diskuze o tom, zda je lekce vedená on-line plnohodnotná a zda má cenu. V tuhle chvíli je to ale jediná cesta, kterou nám okolní svět umožňuje. Lektoři, učitelé, majitelé studií svoje studenty na podložkách potřebují.

Tapas, třetí nijama, nás vede k řádu a k vnitřní disciplíně. Postavit se každý den na podložku bez výmluv a tisíců různých ALE není náročné, pokud to vezmeme jako fakt. „Neděláme to pro sebe a svůj prospěch, ale proto, že to tak má být,“ další oblíbená poznámka Dharma Mittry. Zprvu jsem jí úplně nerozuměla, ale teď už mi dává smysl. Vzdáváme se toho, co nám naše činnost přináší, neděláme to pro nějaký prospěch. Išvara Pranidhána jak vyšitá. Odevzdáváme sebe i svou práci vyššímu principu, životu, realitě… Každý nechť si dosadí, co mu rezonuje.

Tím se oslím můstkem dostávám k sobě a svému egu. Už očištěnému a odevzdanému. Volná cesta k tomu si uvědomit, že se nám vlastně nic neděje. Já nejsem moje studio, já nejsem ani moje praxe, ani nejsem dobrá či špatná nálada. Já jsem součást všeho, a když chvilku posedím, zavřu oči a zmlknu, možná si uvědomím, že jsem jen pozorovatel. Děje se mi jen to, co dovolím, aby se mi dělo.

Tahle situace je výjimečná tím, jak je těžká. Drtivá většina z nás žádný velký diskomfort v životě nezažila. Obrátit se s důvěrou k tomu, že vše je právě teď, jak má být, pomáhá. Argumenty, co bych teď chtěla a přála si a tak dále, jsou jen projekcí našich eg. Asmita, jedna z kléší, původců našich trápení, popisuje, jak se slova já, moje, mě stávají středobodem našich vesmírů. Místo radosti nás svazují. Ego je naší součástí a naším pomocníkem do doby, než se stane středobodem našeho vesmíru a my vidíme jen sebe a staneme se sobečtí.

Pokud máme brát jógu vážně, pak se musíme přizpůsobit. Se skřípěním zubů, ne příliš nadšeně… možná. Věci, svět okolo nás a lidé se mění. Neustále. Nikdo nám neslíbil, že naše cesty budou hladké, povětšinou rovné a bez kamenů. A že o nic na té naší cestě nepřijdeme. Tak to nikdy nebude. Čím víc bude člověk tlačit proti zdi, tím úměrně větší odpor bude zeď vydávat. Výhodnější pro všechny je poodstoupit a zeď obejít. Mrknout, co je za zdí. Já tam našla Zoom, přes který své lekce vysílám. A našla jsem tam možnost být přes obrazovku se svým učitelem, který žije v New Yorku, několikrát za týden na živo. Možnost s ním nejen praktikovat, ale i studovat. Cítím se obohacena.

• autorka: Iva Jonášová
• www.yoga-yoga.cz
• foto: archiv autorky

TIP
V sérii #MUJPRIBEH přinášíme příběhy vás, našich čtenářů a posluchačů. Každý máme unikátní životní cestu, kterou kráčíme a která může inspirovat i někoho dalšího. Co právě tato vyprávění spojuje? Jóga – jak jinak! 

Chtěli byste se s námi podělit o váš jógový příběh? Sdílet ho s ostatními? Můžete nám napsat na mujpribeh@jogadnes.cz! Jak se vám líbil druhý příběh? Zpětnou vazbu nám můžete napsat rovněž na tuto e-mailovou adresu.