Je fajn, že se blíží posun času a svítá o něco dříve, než tomu bylo před pár týdny. Zima už jí byla dlouhá a tmavá. Těšila se na jaro, na slunce, na teplo. Snad i ta studená sprcha bude potom o něco příjemnější. Třeba jako v létě. Dovolila si ještě zavřít oči a zavzpomínat. Ještě přeci nemusí vstávat. Ještě si může chvilku poležet. Ta voda je tak studená, venku je taková zima, tak se nic nestane, když ještě chvíli zůstane v teple pod dekou, zachumlaná až po okraj obličeje.

V létě je všechno jiné. Vstávání je snazší. Studená voda příjemně zchladí rozpálené tělo a dodá energii do nadcházejícího dne. No dobře, ne příjemně zchladí, ale zchladí. Může ale o takovém zchlazení uvažovat v zimě? Odjakživa měla ráda teplo. Přímo ho milovala. Slunce ji naplňovalo pozitivní energií a jeho hřejivá síla jí prostupovala až po konečky prstů. Doslova cítila, jak ji prohřívá a plní, proto byla schopná na něm v letních měsících klidně strávit celý den. Opálení vnímala jen jako příjemný bonus. Hlavní bylo to teplo, světlo…

Proč se vlastně začala sprchovat studenou vodou? Oprava: Ledovou vodou. Protože by se to mělo. Protože studená sprcha znamená tapas, disciplínu. Představuje situace, které jsou v životě nepříjemné a učí nás se s nimi vypořádat, zvládnout je, nepustit si je k tělu. A tak se sprchovala. Poctivě. Každé ráno, každý den. Den za dnem. Nevynechala ani jednou. Měla to i docela ráda. Respektive tu chvíli, kdy otočila kohoutkem a voda se vypnula. Příjemné zahřátí po konci procedury, vědomí, že překonala sebe sama a že je teď silnější a vnitřně stabilnější. Jedna její kolegyně kdysi použila termín vítězství ducha nad hmotou. I tak by se to dalo říci, pomyslela si.

Pořád ale ještě ležela. Věděla, že první, co udělá, až vstane, bude ledová sprcha. A jí se dnes tak nechtělo. Překulila se na druhý bok a vystrčila zpod deky nohu. Aby se připravila na to, že za chvíli se dotkne země a vykročí vstříc novému dni a ledové sprše. Necítila se ale úplně dobře. Celé tělo ji bolelo, totéž se dalo říci o krku, když polkla. Převalila se znovu. Neměla už v posteli stání, ale zároveň se musela přemlouvat k tomu, aby vůbec vstala. Na čele a lících cítila horkost. Je to tady. První letošní chřipka. Nic překvapivého vzhledem k tomu, že nemocná je většina lidí v jejím okolí. Jedno pozitivum to ale má – nemusí pod ledovou vodu! V tom se zarazila. Měla by takhle uvažovat?

Chřipka se jí držela asi týden. Ležela, odpočívala, četla a pila hektolitry čaje. Když se cítila zdravá a plná sil, vrátila se k předchozímu režimu. Něco v něm ale chybělo. Ranní sprcha. První ranní úkon. Proč? Protože když byla nemocná, něco jí došlo. Člověk by o sebe měl pečovat a pracovat sám se sebou ve smyslu tapas. Vždy by ale měl myslet především na to, aby svůj vnitřní příbytek kultivoval. Jóga je zlatou střední cestou bez extrémních vychýlení tím či oním směrem. Během doby, co stonala a nesprchovala se, si uvědomila, že ledová sprcha pro ni představuje extrémní nepohodlí. Ne taková, které ji někam posouvá, motivuje, ale takové, z něhož si vytváří blok, který je třeba překonat, aby se cítila dobře. Sama pro sebe si rozpoznala, že překonávání nechuti k ledové sprše jí přináší víc úzkosti než hřejivý pocit po jejím ukončení užitku. A tak se přestala sprchovat. Vědomě se rozhodla a věděla proč.

Tapas je laskavá disciplína, ne „nutitel“, který nás žene k něčemu, co je pro nás nepřirozené. Na této tenké hranici se potom z laskavého otce mění v uzurpujícího diktátora. A tím jóga rozhodně není.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com