pondělí 12. 10. 2026
BLESKOVĚ
Když jsem byla malá, pozorovala jsem s babičkou a dědou každý večer o letních prázdninách padající hvězdy a vždy si něco toužebně přála. Všechna moje tehdejší přání se dotýkala mé dětské duše a byla určena pouze mně. Přála jsem si letět až ke zmíněným hvězdám a zastavit se na Měsíci. Přála jsem si navštívit všechna místa světa, zdolat nejvyšší hory a prozkoumat hlubiny oceánů. Přála jsem si zkrátka nemožné, a přesto se mnohá z těchto přání v průběhu mého života nenápadně plní.
Jak šel čas, obsah mých přání se proměnil a se stoupajícím věkem si přeji jen samé „obyčejné věci“, které jsou svým přesahem určeny hlavně pro moje blízké a nejbližší. Nicméně i přesto se pořád nedržím při zemi.
Vzpomínka na ono dětské snění mi připomíná, že touha, která vychází ze srdce, má svou sílu – i když je dnes tišší, zralejší, někdy možná skrytá. Ale stále je.
Někdy stačí jen na chvíli ztišit svět kolem sebe, položit ruku na srdce – a něco se v nás tiše ozve. „Možná je to vnitřní hlas. Možná přání. Nebo jen tichý náznak směru, kudy se naše duše touží vydat."
V jógové praxi se tomuto vnitřnímu přání říká sankalpa. Není to jen afirmace. Není to jen věta. Sankalpa je semínko, které zasadíme hluboko do svého podvědomí. A pokud o něj budeme s láskou pečovat, může z něj vyrůst něco krásného – nové směřování, hlubší spojení se sebou, proměna.
Sankalpa není přání ega. Nechce se líbit světu. Je tichá, čistá, pravdivá. Rodí se ze srdce, nikoliv z hlavy. A pokud jí opravdu nasloucháme, může se stát světlem, které nás vede i v temnějších obdobích. Sankalpa nemusí být určena jen pro nás. Může být věnovaná našim blízkým. Může se nést k těm, které máme rádi – nebo dokonce obejmout celý svět.
Jak ji objevit?
Najděte si klidný okamžik. Zastavte se. Zavřete oči. Položte dlaň na srdce – nebo si to jen představte. A zeptejte se tiše:
„Co si přeji? Co doopravdy potřebuje moje duše?“
Odpověď většinou přijde rychle. Jemně, jako vánek. Není potřeba ji rozebírat. Jen ji pozorujte. A dovolte jí vyvstat v jednoduché větě – takové, která zní v přítomném čase a v pozitivním tvaru, jako by se vaše přání již dělo.
Třeba:
„Jsem v klidu.“
„Jsem šťastná / jsem šťastný.“
„Důvěřuji životu.“
„Mé srdce se uzdravuje.“
Nechte ji v sobě znít. Třikrát si ji zopakujte. A pak ji jemně pošlete dál. Do prostoru, do vesmíru. S důvěrou, že byla vyslyšena.
A potom… ji pusťte.
To nejdůležitější je možná to nejtěžší. Pustit. Nedržet. Neočekávat. Nečekat, kdy se naplní. Jen s důvěrou pokračovat dál. Nechat vše tak, jak je. Sankalpa žije v nás – a jemně proměňuje naše vnímání, rozhodnutí, cesty.
Věřte. Procesu, sobě, vesmíru.
Zázraky se často dějí v tichosti.
P. S. Sněte! Sněte nekonečně a nedržte se při zemi! Protože vesmír vždy naslouchá.
Možná tišeji, než bychom čekali – ale o to přesněji.
Objednat předplatné
