#MUJPRIBEH – Jógové příběhy 07. 01. 2021 PDF Tisk

Tekutá transformace

Přetváření starých zážitků může mít podobu tekuté transformace. Roztávání v těle, zejména v těch místech, kde jsme kdysi zatuhli, zamrzli. S transformací přichází měkčení tkání, roztávání, probouzení tekutého těla, vnitřního moře. Cítíme jej uvnitř a může se projevit i navenek.

Tekutá transformace

Někdy je potřeba prolít hodně slz, aby se srdce očistilo od nánosů minulosti. Je to jako roztávání ledových ker. Ker, které se vytvořily na obranu a ochranu. Ledová stěna jako způsob přežití. Za ní jsme v bezpečí. Nic už nás nemůže ohrozit. Necítíme.

Když začneme roztávat a něco cítit, z těch ledových stěn a ker se tvoří celé moře. Zavlažuje nás a očišťuje. Slaná voda léčí.

Jsou slzy sebelítosti, slzy oběti, které mohou téct donekonečna a vyčerpávají, ale jsou i takové slzy, které nás léčí. Někdy nás proudy slz mohou pomoci navrátit k sobě, k tomu zdravému v nás. Zvláště pokud jsme si kdysi toto tekuté uvolnění zakázali.

Pláč nemusí být projevem slabosti.

Někdy pláče naše duše, aby se očistila.

Pláče, protože se probouzí a roztává.

Ještě ve svém služebním manažerském voze, tedy asi před deseti lety, jsem na jedné pražské křižovatce zažila neznámý příval slz. Nic zvenčí jej v tu chvíli nespustilo. Přišel odkudsi z hloubky, kterou jsem dosud neznala. Tak intenzivní, že jsem nemohla jet. Stála jsem na semaforu, držela v třesoucích se rukou volant, proudilo ze mě obrovské množství slané vody, na semaforu zelená střídala červenou a já jsem prostě nemohla řídit. Já, obvykle racionální žena s technickým mužským mozkem a vycepovaným přístupem k životu se snahou mít všechno včetně sebe pod kontrolou, jsem nechápala, co se děje, ale věděla jsem, že to je něco důležitého.

Jako průvodce pro probouzení divoké ženské duše jsem si již někdy na začátku té své tekuté transformace pořídila kultovní knihu Ženy, které běhaly s vlky. Jsou v ní příběhy, které na nás promlouvají. V pohádce o ezruké panně, která je v jedné z posledních kapitol, proudy slz ochránily pannu před ďáblem, když stékaly po jejích rukách.

Ďábel jí tedy nechal ty ruce useknout, aby nemohla tvořit a bránit se.

Ty ruce jí usekl na jeho výzvu její vlastní otec.

Zasvěcení panny.

Zasvěcení na cestě do podsvětí. Do podzemního lesa.

Končí život takový, jaký znala.

Její otec, který ji předtím omylem slíbil ďáblu, jí nyní nabízí bohatství a pohodlný život ve zmrzačení. Přestože nemá ruce, vnímá panna uvnitř sebe něco zdravého, co ji vede, a odchází. Vydává se na cestu, sama, špinavá, zraněná, v otrhaných šatech. Ta cesta není ani pohodlná, ani snadná, ani krátká, ale má smysl.

Pohádka zdá se drsná, ale je nutné si uvědomit, že všechny pohádkové archetypy jsou součástí našeho nitra. Máme tam aspekty a přesvědčení, které nám mrzačí i zdravé jádro a intuici, které ví, co potřebujeme. A to často není to nejsnazší a pohodlné řešení, protože to by mohlo znamenat ustrnout a zůstat zmrzačeni, ač ve zdánlivém přepychu.

Tato pohádka mne velmi silně zasáhla. I tím fyzickým projevem. Moje paralyzované ruce, když jsem zrušila svatbu a opouštěla svého tehdejšího muže a roky budovanou kariéru, všeho se vzdala, abych začala objevovat úplně nový život. Sebe i nový svět. Ach, jaká tam byla souvislost.

S takovou iniciací.

Celkem přesná.

Kolik bolesti vlastně potřebujeme k (znovu)nalezení své síly a integrity?

Dlouhé hledání. Bloudění. Cesta bezruké panny do tajemného lesa. Vnější svět jako by se smrskl a vnitřní svět najednou tvořil úplně nové království. Tajemné kouty i nové cesty. Bloudění krajinou neznámou.

A přesto jsme vedeni.

Nějaký moudrý aspekt naší duše ví.

Není to přímá cesta.

To jsou vysněné ideály, které nám snad předesílají moudra z chytrých knih či samozvaní kouči na sociálních sítích. Nejsou jednoduché a rychlé návody pro všechny. Každý si tu cestu zasvěcení i bloudění potřebuje projít po svém.

Léčení přichází, když jsme připraveni.

Testuje naši trpělivost.

Pohádka tak jako naše životní příběhy má i několik průběžných happy-(mezi)-endů, čas na radost a oslavu a pak zase přichází strasti a bloudění. Hledání. Nádechy mezi hlubokými ponory.

Nekonečně dlouhé výdechy na dně oceánu i na jeho hladině. Podzemní či podmořské království, království podsvětí a našeho nevědomí. Můžeme tam i usnout a zapomenout, že jsme se vydali na cestu.

Mnohokrát o té cestě pochybujeme.

I o sobě.

Zmatení, nedorozumění, bolest, bloudění a zase (sebe)nalézání. Záblesky světla, když ho vůbec nečekáme. Stavy naplnění, napojení, sycení divoké ženské duše, aktivita i odpočinek.

Je to seznamování s různými aspekty naší duše.

Ne, ta cesta není přímočará, lineární. Někdy je krásná a někdy bolavá.

Jako kořeny stromu prorůstá do hloubky skrze vrstvy naší psýché a někdy jde až do samých pekel.

Abychom se z nich vrátili obohaceni.

 

  • autorka: Dagmar Volfová, úryvek z připravované knihy Tantrika
  • www.simhayoga.cz
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné