#MUJPRIBEH – Jógové příběhy 19. 07. 2021 PDF Tisk

Nevyléčitelná nemoc jako cesta k přijetí sebe sama

Můj příběh spjatý s jógou má své více i méně radostné a náročné pasáže. Dnes se s vámi podělím o tu nejnáročnější a zároveň nejzásadnější z nich. Běžně o tom s lidmi nehovořím, není pro mě snadné přemýšlet nad některými detaily, a někdy se přistihnu u toho, že mi to vlastně připadá jako zážitek, který prožil někdo jiný.

Nevyléčitelná nemoc jako cesta k přijetí sebe sama

Diagnóza: „nevyléčitelná nemoc“
Ve 22 letech mi doktoři diagnostikovali, dle jejich soudu, nevyléčitelnou nemoc – endometriózu ve velmi pokročilé fázi. Tomu předcházelo několik letvelikých bolestí v podbřišku, tak bolestivé menstruace, že jsem se nemohla po dvou „ibáčích“ ani posadit, natož vstát z postele, a několik kolapsů až téměř do ztráty vědomí. Když jsem na cestě do Španělska v roce 2011 začala z ničeho nic mít takové křeče v pánvi a břiše, že jsem si nemohla ani natáhnout nohy a musela letadlem odletět domů, konečně mi doktor na ultrazvuku cosi našel – 15cm útvar vedle levého vaječníku prorostlý skrze pánev. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem za sebou laparoskopickou operaci celé pánve, doktor mi předepsal hormonální „léčbu“, při které žena úplně přestane menstruovat, a upozornil mě, že by mi sice pomohlo mít děti, ale pravděpodobně už to nebude možné.

Dny na dně
Operace mi výrazně nepomohla, za pár měsíců jsem měla v pánvi nový 6cm útvar, z hormonů mi bylo fyzicky i psychicky velmi špatně a záhy jsem je vysadila. Když jsem odmítla další operaci, doktor mě nechal podepsat revers se slovy, že riskuju svůj holý život, a všichni specialisté, které jsem vyhledala, jednohlasně odmítli diskutovat se mnou alternativní léčbu s tím, že jsem blázen, že je to v této fázi neléčitelné. Když jsem si sáhla na dno své osobní bolesti, lítosti a výčitek vůči svému osudu, přiznala jsem si, že už nemám co ztratit. Rozhodla jsem se najít cestu k uzdravení, pokud někde nějaká existuje, a zároveň si splnit dlouholetý sen a koupila jsem si letenku do Indie. Józe jsem se tehdy věnovala spíše jako okrajovému koníčku. Na střeše ašrámu, kde jsem pobývala, jsem potkala dva učitele jógy, kteří za rozbřesku praktikovali, a ráno jsem se k nim přidala. Vlastně ani nevím proč, prostě se to stalo. Intuitivně mi předali harmonizační sestavu ásan, pránájámy a krijí, a tu jsem začala denně praktikovat. Fyzická úleva byla téměř okamžitá, a tak jsem vytrvala a po cestě přibírala do svého balíčku nově nabyté znalosti, takže jsem brzy každé ráno cvičila dvě hodiny.

Démon ukrývající požehnání
V Indii jsem zůstala skoro půl roku a projela ji z jihu na sever. Největší výzva pro mě byla prostě být sama, protože obava z osamělosti, opuštění a nepochopení ve mně od dětství vyvolávala panickou hrůzu, proto jsem také byla prakticky neustále v nějakém vztahu s muži. Tyto pocity samozřejmě navazovaly na nesnadné dětství a tíživé události v rodině, ale tohle byla fáze mého příběhu, kdy se mi jasně v těle ukázalo, že roky terapie a foukání si na bebíčka po rodičích mě před přijetím vlastní zodpovědnosti za svůj život neuchrání. Bylo to poprvé od mých 15 let, kdy jsem byla opravdu sama. Věděla jsem, že když se tomuhle démonovi nepostavím teď, tak už k tomu možná nebudu mít v životě příležitost, a tak jsem si prostě přísně naordinovala, že tentokrát neuhnu. Do Indie jsem přijela s dlouholetým kamarádem, což pro mě představovalo takový bezpečný start a po pár týdnech jsme se rozjeli každý svým směrem. Když mě přepadly nezvladatelné úzkosti, chodila jsem celé dny a hodiny po horách. Vzpomínám si na moment, který zhojil někde ve mně nejtemnější část děsu z toho, že mě úzkosti z toho být úplně sama jednoduše pohltí, snědí zaživa. Bylo to v Rišikéši, scházela jsem z horských vesniček do údolí a snažila jsem se upřímně porozumět tomu, proč se mi tohle všechno děje, jaký to má smysl. Najednou mě jako jemný vánek zezadu polila vlna téměř hmatatelné energie, celou mě obejmula ze všech stran a pronikla do mého srdce. Byl to pocit velmi podobný intenzivnímu zamilování, ale byl obrácený dovnitř, k sobě sama, jako bych se během pár chvil totálně zamilovala do svého nitra a porozuměla do morku kostí provázanosti osudů a životů všech. Byl to krátký moment vnuknutí, vůbec nevím, odkud se vzal, a už nikdy úplně nezmizel.

Opravdu se rozhodnout
Během cesty do Himálají jsem se začala věnovat technikám pančakarmy (ájurvédské detoxikace) a pobyt završila lektorským výcvikem hatha a aštanga jógy v Dharamšale, který mi prostě přišel do cesty a končil přesně v den mého zpátečního letu. Když jsem přiletěla do Čech, cítila jsem se výrazně lépe a doktor mi potvrdil, že se můj stav mírně stabilizoval, a to mi dalo naději. Řekla jsem si, že když se může něco dle odborníků neléčitelného zlepšit, že to musí jít i vyléčit. Skrze všemožné léčitele jsem se dostala k ženě, která se věnuje poradenství ohledně skladby jídelníčku, bylin a očistných technik, a našla jsem gynekologa, který byl ochotný sledovat můj zdravotní stav, i když odmítám konvenční „léčbu“. Opravdu jsem se rozhodla, že do toho dám všechno.

Dočista očištěná
Ve zkratce jsem totálně změnila svůj životní styl, mnoho potravin jsem úplně přestala jíst, podstoupila jsem několik výplachů střev a intenzivních půstů a detoxů všeho druhu, praktikovala jsem jógu 3–5 hodin denně, nepila žádný alkohol ani kávu a prolévala se bylinnými čaji, začala pracovat s akupresurními body a postupně doplňovat tělu, co mu chybělo. Chvílemi jsem si připadala dočista očistěná jako ucpaný odtok, když do něj dáte krtka a spláchnete ho horkou vodou. Máma mě nechala bydlet u sebe, takže jsem se mohla věnovat jen sama sobě a za několik měsíců se útvary v mé pánvi začaly objektivně zmenšovat. Asi po půl roce přísného režimu přišel ten moment, kterému nikdo z doktorů nemohl uvěřit, na ultrazvuku nebylo vidět nic zvláštního, doktor svraštil čelo a hledal – endometrie z mé pánve zmizely, prostě se vstřebaly.

Vzít život do svých rukou
Za několik měsíců poté jsem otěhotněla a dnes mám skoro 4letou zdravou holčičku. Bolesti ani endometrie od té doby nemám, očistu střev a celého organismu praktikuji dvakrát ročně, pro prohloubení nauky jógy jezdím pravidelně do Indie a denní praxi jsem si uchovala jako svůj osobní rituál. Často v myšlenkách děkuju všem, kteří mě v mém úsilí podpořili, svojí rodině a manželovi, i doktorům, kteří mi nedávali žádnou šanci a díky nimž jsem se rozhodla vzít svůj život do svých rukou a převzít zodpovědnost za svoje zdraví, a nejvíc děkuju síle života, která mi nabídla možnost být zase zdravá a moci prožívat své ženství bez bolesti a s respektem.

Objednat předplatné