pondělí 12. 10. 2026
Něco tam chrastí… to není rumbakoule… Brácha, sypej dál. Pokračuji v sypání malým otvorem, který můj bratr vyvrtal vrtačkou, a pozoruji, jak se vykopaný důlek postupně zaplňuje světle šedým popelem. Čekali jsme na tu chvíli rok a půl. Nebyl na vině covid. Bylo jen potřeba udělat mnoho kroků, než jsme se mohli všichni sejít pod tisem, v nejzastrčenějším rohu zahrady.
„Musíš a nesmíš“, to byla dlouhé roky moje nejnenáviděnější slova, která na mě jakožto ryzího Berana s ascendentem v Beranu působila jako červený hadr na býka. Bohužel jsem vyrůstal v době, kdy se na nějaké vysvětlování a debaty s rodiči příliš nehrálo, a ta dvě slova jsem tak slýchal poměrně často. Vyvolávala ve mně vzdor, v dětském věku by se možná i dalo říct roztomilý. Nafouknuté tvářičky a ruce zkřížené na znamení, že tohle teda dělat nebudu.
Zátoka přede mnou je zalitá světlem vycházejícího slunce a já se chystám usednout na podložku a užít si lekci jógy, kterou konečně nepovedu já a budu si tak moci užít ten luxus, kdy někdo jiný povede mě a já si zavřu oči a budu plynout pozicemi až do mé nejoblíbenější – šavásany.
Otevřeným oknem pozoruji zářivou bílou kouli na noční obloze. Nemůžu spát, ostatně jako vždy, když vrcholí úplněk. A tak jen koukám do stropu a doufám v krátký spánek nad ránem…
Vyrůstal jsem v čase papírových map, kdy ztratit se bylo tak jednoduché, že si to dnes málokdo dovede představit. Takovou mapu stačí pootočit a už si to vesele štrádujete úplně jiným směrem. Nemluvím o tom, když po několika hodinách jízdy zjistíte, že ji držíte vzhůru nohama.
Harmonie je stav duše, po kterém mnoho z nás touží. Vést klidný a spokojený život, mít pěkný dům, auto, rodinu, cestovat po celém světě, mít spoustu peněz. Tohle všechno nám ale z nebe nespadne.
Dospíval jsem v osmdesátých letech minulého století, kdy kouřit cigarety bylo trendy, frčelo plastové nádobí, holky se pyšnily přepálenou trvalou a vrcholem všeho snažení byl wartburg z Tuzexu, jehož pachovou stopu jste mohli cítit ještě dlouho poté, co zmizel za horizontem.