Lehkost bytí 25. 11. 2022 PDF Tisk

Jak jsem se ztratil v lese a na chvíli i v životě

Vyrůstal jsem v čase papírových map, kdy ztratit se bylo tak jednoduché, že si to dnes málokdo dovede představit. Takovou mapu stačí pootočit a už si to vesele štrádujete úplně jiným směrem. Nemluvím o tom, když po několika hodinách jízdy zjistíte, že ji držíte vzhůru nohama.

Jak jsem se ztratil v lese a na chvíli i v životě

Za svůj život jsem se ztrácel poměrně často. Už jako malý kluk jsem se chodil courat po Starém Městě, jen tak, kam mě nohy zanesly. Objevoval jsem zákoutí, sedával na zábradlích či na schodech, rozhlížel se kolem sebe, pozoroval lidi a nasával atmosféru. A někdy jsem se v klikatých uličkách zamotal tak dokonale, že mi trvalo pěknou chvíli najít cestu zpět na známá místa.

Tenhle způsob ztrácení se a objevování míst mi zůstal až do dneška. Jakmile jsem v nějakém městě, tak vypínám, procházím se, kochám se a pozoruji lidi. Moje nejoblíbenější místo, kde se ztratit, je Paříž. Místo, kde se nejraději ztrácím s hlavou v oblacích, je New York. Nejrychleji jsem se ztratil v Tokiu. Nejhorší bylo ztratit se v Bostonu, protože mi kvůli tomu uletělo letadlo a prošvihl jsem svého šéfa – bohužel jsem měl klíče od jeho auta ve svojí kapse. Neztrácím se ale jen ve městech. S mámou jsem se ztratil v Utahu cestou do Kalifornie, s tátou v Coloradu v horách, tam jsem měl asi nejvíc nahnáno, protože tamní lesy jsou plné medvědů. S Vaškem jsme se ztratili na Havaji, když jsme hledali sopku, která přitom byla přímo před námi. A naposledy jsme se ztratili také s Vaškem. V lese, kde jsem strávil valnou část svého dětství a do kterého jsem dlouhé roky nevkročil, protože jsem ho měl právě z dětství plné zuby. A on najednou po těch letech vypadal úplně jinak. Tak jsme tam s Vaškem stáli, kolem radostně běhal náš pes Aki a my se smáli, protože jsme se ztratili kousek od chalupy.

Vždycky když se ztratím, mám ale radost, protože může přijít ještě lepší fáze, ve které se můžu zase najít. A to neplatí jen při cestování po světě. Stejně snadno jako se můžeme ztratit v lese, se můžeme ztratit i na cestě, která je otevřená a široká, plná příležitostí, změn a možností. I velká a pohodlná cesta může vést do hlubokého údolí, kde se najednou klikatou stezkou prodíráte stromy, větve vás sekají do obličeje a v nejhlubším místě ztratíte signál. Vaše jediné spojení se světem. Nevím, jestli jste vy někdy ztratili signál. Já ano. Za poslední dva roky dokonce několikrát. Poprvé, když umřela moje máma, podruhé, když covid zavřel hranice, a potřetí, když jsem ráno na internetu našel zprávu, že byl dán pokyn k aktivaci jaderných zbraní. Ve všech třech případech se dostavila tíživá nejistota, co bude dál a jestli má vůbec něco smysl dělat. Nejistota – bojíme se jí jako čert kříže, ale přitom paradoxně jediná jistota, kterou máme, je, že jistota neexistuje.

A co tedy dělat v těch chvílích nejistých, které se, upřímně řečeno, postaví jednou do cesty každému? Jak zůstat ve spojení sám se sebou?

Na mě osobně funguje nádech a výdech, a nejlépe na horách a co nejvýš. Když nejsou hory po ruce, tak stačí i kopec na Dívčích hradech. Zkrátka procházka na čerstvém vzduchu, nádech a výdech. Na chvíli změnit místo, prostředí a být jen pozorovatelem. Vlastně dělám to samé, co jsem intuitivně začal dělat jako malý kluk. Hledám signál.

Především ale nikdy nezapomínám, že nic netrvá věčně. Ani cesta nahoru, ani cesta dolů. A také vzpomínám často na jedno indické přísloví, které praví, že nakonec všechno dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, tak to znamená, že ještě není konec.

Objednat předplatné