Když jsem povyrostl, tak jsem často vztekle dupal jednou nohou do země se slovy „ne a ne“, eventuálně jsem je doplnil slovíčkem „nikdy“, které bylo jednu dobu velmi oblíbené v mém slovníku, a občas jsem prostě do něčeho kopl. Později jsem také objevil převratné zjištění, že vztek nakumulovaný ze slov „musíš a nesmíš“ se dá ventilovat metáním věcí. Kupříkladu příkaz „musíš se učit“ byl jasný pokyn k vyhození učebnice z okna. Když jsem venku nechtěl pokračovat v chůzi, tak jsem si vyzul boty a zahodil je. Když se mi v zimě na běžkách zdál kopec nekonečně dlouhý, tak jsem lyže sundal a hodil je dolů ze stráně. Nejednou jsem také mrsknul vztekle kolem do příkopu, protože jeli všichni rychleji než já.

V období dospívání mi začalo docházet, že budu muset svůj přístup k těm dvěma slovům upravit, protože ve čtrnácti dupat vztekle do země už nepůsobilo tak úsměvně, jako když mi bylo pět. A tak jsem občas něčím praštil o zem. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji používat skleničky, protože střepy se pod sedačkou hledají dost špatně. Myslím, že svoji poslední skleničku jsem vztekle mrsknul na zem, když jsem mámě sdělil, že půjdu po základní škole na cukráře, protože mě neskutečně bavilo péct cokoli sladkého. A pro změnu jsem slyšel odpověď, kterou jsem byl zvyklý vysílat spíš já: „Nikdy! Já jsem učitelka, můj táta i máma byli učitelé, takže půjdeš na gymnázium.

Postupně mi začínalo docházet, že ta dvě slova mě budou doprovázet celý život.

Na gymnázium jsem se ovšem nedostal. To byla varianta, se kterou máma vůbec nepočítala. Jediná škola, na kterou mě byli ochotni přijmout, byla strojní průmyslovka. Táta říkal, že se aspoň naučím pracovat rukama, a máma přitom obracela oči v sloup. Postupem času se ukázalo, že lepší odhad měla máma.

Škola mě samozřejmě vůbec nebavila, což jsem dával najevo okázale nepřítomným nebo zcela otráveným výrazem, který moje učitele doháněl k šílenství. A když jsem chtěl opravdu podráždit profesora Vondráčka, tak jsem si ráno oblékl tričko s americkou vlajkou. Načež jsem ihned po jeho příchodu do třídy letěl dveřmi ven se slovy, abych si okamžitě to imperialistický tričko jel domů převléknout. Což byly dvě hodiny volna, ale také pozvánka pro rodiče do školy.

Jediné místo, kde se mě ve škole opravdu báli, bylo ve školních dílnách. Tam se moje ignorace jakýchkoli postupů měnila v zbraň, a to doslova. Jednou jsem znuděně upínal železnou tyč do soustruhu, což je opravdu nezáživná činnost, a naprosto jsem se neobtěžoval nějakým utahováním sklíčidla. Nečekal jsem na kontrolu od učitele a v beraním stylu, ať to mám rychle za sebou, jsem soustruh rovnou zapnul. Tyč se roztočila, a protože nebyla pevně dotažená, tak po vcelku krátké chvilce letěla oknem ven. Naštěstí duchapřítomný profesor Borůvka chvilku předtím, než tyč opustila soustruh, zařval „k zemi“ a všichni žáci v dílnách poslechli.

Myslím, že v den maturit si učitelé v Preslově ulici oddychli. A já dodnes nerozumím tomu, že jsem maturitu složil. Možná se sbor obával, že bych zůstal ještě jeden rok.

V den mých osmnáctin se mi ohromně ulevilo, protože jsem dosáhl plnoletosti a hned ráno po probuzení jsem mámě sdělil, že si domů budu chodit, kdy chci, protože už jsem plnoletý. Následovala facka, po které jsem letěl mezi boty na zem, a mámin komentář letěl za mnou: „Dokud na tebe dosáhnu a budeš bydlet u mě doma, tak budeš dělat, co ti řeknu.“ Usoudil jsem, že vzhledem k máminým ramenům, jejichž šířka pramenila ze závodního veslování, nemá smysl protestovat. Po téhle konzultaci jsem dospěl k názoru, že potřebuji vlastní byt.

Po maturitě máma doufala, že se mi přeci jen podaří přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu, protože čeština a angličtina byly jediné dva předměty, které jsem na střední škole zvládal levou zadní, a já tak splním zadání a stanu se učitelem. Bohužel, přestože jsem se připravoval pečlivě, skončil jsem pár míst pod čarou. A měsíc poté jsem s nadšením nastoupil do restaurace. Máma šílela a táta obracel oči v sloup.

Zapojení se do pracovního procesu, a navíc do sektoru služeb, byl pro moji beraní povahu šok. „Musíš a nesmíš“ bylo stále přítomno a vypadalo to, že mám ta dvě slova přikovaná jako kouli k noze. Moji frustraci z nasazeného úsměvu a slov „zákazník má vždycky pravdu“ jsem si vybíjel na štosech talířů, které jsem následně dostával vyúčtované na výplatní pásce.

Deset let jsem si myslel, že po zbytek života budu prostě házet talíře v kuchyni do rohu, abych se zbavil toho nahromaděného stresu. A co se nestalo? V mém životě se objevila jóga. A já postupně začal objevovat kouzlo nádechu a výdechu. Absolvoval jsem lektorský kurz, začal jsem vést lekce a po několika letech se moje beraní povaha začala obrušovat. Tělo se cvičením fyzicky unavilo a mysl byla vyladěná. Dechové techniky a meditace mě postupně zbavily nutkání řešit nesouhlas s někým nebo něčím kopáním a házením věcí a nepříjemné rozhovory, které potkají někdy každého z nás, ať chceme, nebo ne, jsem se naučil prodýchat.

A kdy jsem se musel naposledy opravdu hodně zhluboka nadechnout? Když mi moje máma před pár lety s vítězoslavným úsměvem na tváři sdělila, že se nakonec stejně stalo to, co předpověděla. Po mém nechápavém dotazu, jak to myslí, jen odpověděla: „Stejně ses stal učitelem.“

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com