Máme od každého polovinu, ať se nám to líbí nebo ne. A na té naší cestě nás také rodiče nějakým způsobem nadále formují, utvářejí, směrují. Někdy se snaží tvarovat nás k obrazu svému, jindy naopak usilují o rozvinutí naší individuality. Ať tak nebo tak, zbytek je na nás samotných.

Moji rodiče se rozvedli krátce po mém narození, takže jsem vcelku přirozeně vyrůstal v mámině bublině, která společně se mnou formovala moje dvě starší sestry a mladšího bratra. Máma byla rázná a pro ránu nešla daleko, čemuž jsme se všichni čtyři raději snažili vyhnout, protože ramena osminásobné mistryně republiky ve veslování dávala dost velký prostor k rozmáchnutí. Rozhodně se nesnažila umést nám cestičku. Postavila nás na ni a popostrčila, ať jdeme. Zkus to a uvidíš. Lepší něco zkazit než potom litovat, že jsi to nikdy nezkusil. A tak jsem postupoval po té svojí cestě. Někdy nahoru a někdy dolů, ale vždycky s vědomím, že co tě nezabije, to tě posílí. A vždycky nejvíc posílí pády a propady, protože ze dna se dá dobře odrazit.

Paradoxně jsem nikdy neměl strach z velkých rozhodnutí. Vždycky jsem vnitřně věřil tomu, do čeho se pouštím, a dokázal jsem vyhodnotit, jestli s tím, kam směřuji, souzním, nebo jestli mám uhnout stranou a jít jinudy. Dvě velké výzvy tak pro mě představovaly zdánlivě snadné věci. Jízda na kolečkových bruslích a mluvení před skupinou lidí. Tyto dvě výzvy mě ale nejvíc naučily, co se týká následné pokory.

První jízda na kolečkových bruslích vypadala v mém provedení jako snaha napodobit pohybem rukou lopatky větrných mlýnů. Tolikrát jsem skončil na pražské Letenské pláni v křoví se škrábanci, že už jsem to chtěl vzdát, ale pak jsem nějak ten princip pochopil a vypiloval svůj styl k dokonalosti. A byl jsem o ní tak přesvědčený, že jsem (a byla u toho i moje máma, se kterou jsem vyrazil v Americe na road trip) v Santa Monice v Kalifornii chtěl ukázat, jak moc jsem dobrej, až jsem přehlédl betonový pilíř, do kterého jsem v plné rychlosti narazil oběma koleny. Skončil jsem v nemocnici, levé koleno úplně zničené. Ale moje máma se odmítla posadit za volant se slovy, že naposledy řídila trabanta před třiceti lety, a tak jsem musel pod prášky na bolest nějak odřídit 12 hodin zpět do Colorada. Tu příhodu mi připomíná každá změna počasí.

Ještě větší výzvou pro mě bylo postavit se před skupinu lidí a mluvit. Už ve škole jsem trpěl při zkoušení u tabule před celou třídou a většinou jsem trémou zapomněl i to, co jsem měl perfektně nabiflované. Když jsem začal vést první lekce jógy, měl jsem tahák strčený pod podložkou, protože mě zachvacovala panika, že si nebudu pamatovat sekvenci, kterou jsem si připravil. A jak jsem učil víc a víc, přirozeně rostla moje jistota. Časem mi nedělalo žádný problém postavit se před sto lidí. A jednou jsem dostal za úkol účastnit se s Vaškem školení vinjása jógy. Připravil jsem si opravdu pěknou sekvenci, která plynula, byla vyvážená, zkrátka ukázková. Trochu jsem se po lekci naparoval, protože mě všichni chválili a já si to užíval. Druhý den moje sebevědomí posilněné předchozí dokonalostí vystoupalo do takových výšin, že jsem si s přípravou další sekvence moc hlavu nelámal, a vystřihl jsem ukázkovou lekci všeho, co Vašek den předtím zmiňoval, že by se nikdy nemělo na lekci stát. Třešničkou na dortu bylo to, že jsem několikrát spletl pravou a levou stranu a na jedné straně mi vypadla kompletní sekvence twistů – prostě jsem na ni zapomněl. Od poloviny lekce jsem se už jenom modlil, aby nastal čas na šavásanu. Po lekci jsem dostal od Vaška list papíru, na kterém bylo napsáno všechno, co jsem pokazil. Do dneška ho mám schovaný v deskách jako připomínku, abych ke každé lekci přistupoval s pokorou.

Od té doby se pokaždé tak trochu stydím, když mě někdo chválí. Připadám si tolik nepatřičně, že bych se nejraději za někoho schoval.

Úplně nejtěžší výzvou pro mě však bylo něco zcela jiného. A to když máma onemocněla rakovinou slinivky. Jeden den všichni někam odešli a my spolu zůstali sami v kuchyni na její milované chalupě. Uvařil jsem kafe do puntíkatých hrníčků, seděli jsme u stolu a máma se mě z ničeho nic zeptala, kolik má času, že to určitě vím. A já to bohužel věděl… A říct, že to bude jen pár týdnů, bylo něco, k čemu jsem potřeboval veškerou svoji odvahu. I tenhle těžký okamžik však přinesl krásný čas, kdy jsme byli celá rodina pohromadě, povídali si, smáli se a samozřejmě i brečeli.

Takže jak s tou odvahou naložit? Těžká rada. Odvahy je třeba, abychom se nekrčili ustrašení v koutě, ale je dobré vyvažovat ji jistou dávkou respektu a pokory. Abychom si nenatloukli hubu.

A rád bych se na závěr podělil o svoji „odvážnou“ akci, ke které mě inspirovala moje kamarádka Karla. Svůj text dopisuji hluboko po uzávěrce a shodou okolností dnes finišuje druhé kolo prezidentské volby. A tak jsem, přestože jsem to chtěl udělat už dávno, ale nějak jsem nenašel dostatek odvahy, objednal tričko od TMBK Good Buy Kundy jako symbolickou rozlučku s Milošem Zemanem. Teď ještě abych našel odvahu ho vynést. Jako Karla.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: archív autora