Jak správně tušíte, ekologie nebyla na pořadu dne. Přesto to byla doba, kdy téměř každá rodina vlastnila chalupu nebo kousek zahrádky v jedné z mnoha zahrádkářských kolonií. Cestovat do zahraničí se mohlo s výjezdní doložkou do spřátelených zemí Varšavské smlouvy nebo na devizový příslib, tedy do devizové ciziny, což byl pro většinu obyvatelstva nesplnitelný sen. Nemožnost volně cestovat tak pro spoustu rodin znamenala právě společné víkendy, dovolené a prázdniny na chalupách či zahrádkách.

Pamatuji si, jak jsem víkendy na chalupě nesnášel. V zimě vlhké peřiny, pastičky na myši a neustálé chození do lesa na dřevo, aby bylo čím topit. V létě povinný sběr čehokoli v lese. Dostal jsem bandasku do ruky se slovy, abych přinesl alespoň 5 litrů. Nejhorší časy pro mě ale nastávaly, když začaly růst houby. Sbíral jsem je moc rád, ale konzumovat jsem je nikdy nezvládl. Svůj odpor k houbám jsem dovedl téměř na hranici alergie, kdy se stačilo podívat na talíř smaženice a už se mi dělalo mdlo. A když se domem začal šířit zápach láku na zavařování hub, to jsem dobrovolně trávil všechen čas v lese, kterému jsem se jinak snažil vyhnout obloukem.

Když pominu svoje pubertální utrpení na chalupě, kterému se po více než třiceti letech moc rád zasměju (někdy), tak si uvědomuji, že jsme žili mnohem ekologičtěji a k přírodě šetrněji, přitom jsme se o to vůbec nesnažili. Přestože jsme nebyli žádní velcí zahradníci, dokázali jsme něco málo vypěstovat, pytel brambor jsme dostali od sousedů za to, že jsme pomáhali na podzim sklízet na poli. Ke snídani nejvíc chutnal krajíc chleba s máslem. A když máma zatopila v kamnech a zadělala těsto na lívance, tak jsem se mohl přetrhnout, abych nasbíral co nejvíc jahod, které jsme rozmačkali s mlékem a moučkovým cukrem a lívance tou lahodou potírali. A když náhodou zbylo nějaké jídlo, což se opravdu nestávalo, skončilo u sousedovic slepic, které se nám odvděčily vajíčky. Po večerech jsme za blikajícího plamene petrolejky hráli kanastu nebo monopoly, chodili jsme brzy spát a ráno jsme se v peřinách povalovali tak dlouho, jak jen to šlo.

Byla to zkrátka jiná doba. Vůbec neříkám, že lepší. Jen jiná. Dnes to máme všechno trochu těžší. Často se mi stává, že stojím před recyklačním košem a přemítám, jestli papír lehce umaštěný od mojí oblíbené tvarohové buchty může přijít do nádoby na papír, nebo musí jít do směsného odpadu. Jestli plastová krabička, která není čistě vymytá, může přijít do plastového kontejneru. A nikdy si nevím rady, do kterého koše můžu odhodit papírový pytlík, který obsahuje poklad po mém čtyřnohém příteli. Ale to je všechno v pořádku, protože takové to prostě je.

A tak si kladu otázku, co to vlastně ekologie je a jaký přístup k ní zvolit? A jak se mám postavit k faktu, že je svět v době pandemie zavalený tunami použitých respirátorů, gumových rukavic a dalších plastů, které společnost chrlí na základě vládních nařízení? Co je oproti tomu můj roztříděný koš s odpadky? A odpovídám si, že když ty malé krůčky budeme dělat všichni, může být účel splněn. Ač se děje na dalších úrovních cokoliv, tak to, co jsem schopný udělat já, je to nejpodstatnější. A ač se to učím a zkouším, co dokážu zvládnout ve svých zaběhnutých kolejích, tím, co mi pomáhá, je prostě to zkoušet a vnímat.

A kdybych se tomu dilematu třídění chtěl opravdu tolik vyhnout, tak bych mohl vyrazit nakoupit na trh jen se síťovkou, jako se chodívalo dřív. Jen na to najít čas…

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com