Jsem netrpělivý Beran. Všechna rozhodnutí dělám rychle, ať je to výběr z jídelního lístku, nebo zásadní rozhodnutí týkající se mé budoucnosti. U ničeho dlouho nevydržím, potřebuji nové podněty a stereotypem doslova trpím. Prokrastinace je moje druhé jméno. Skáču od činnosti k činnosti. Otevřu knížku a napadne mě otevřít internet, abych zkontroloval objednávky, jenže ještě než se otevře prohlížeč, odkládám telefon, protože mě zaujal headline na obálce časopisu ležícího vedle knížky… a tak to jde dokola. Soustředím se jen v autě při řízení, když vedu lekci jógy, když píšu článek do Jóga Dnes – ale jen když to je hodně po termínu – a taky když se ocitnu v průšvihu. Ten se snažím vždycky vyřešit hodně rychle, abych se mohl vrátit ke svému oblíbenému přeskakování od činnosti k činnosti.

Pravým opakem netrpělivého Berana byla moje máma. Vždycky po návratu ze školy si udělala hrnek kafe, zapálila cigáro, otevřela knížku a v tu chvíli byla někde jinde. Nevnímala nic kolem sebe, nereagovala na dotazy, byla naprosto ponořená a součástí příběhu. Nebudu vám nic nalhávat, jako netrpělivého Berana mě to dohánělo k šílenství, protože všechno, na co jsem se chtěl zeptat nebo vyřešit, prostě muselo počkat, až máma dočte poslední stránku, slastně popotáhne z cigára a kouř vyfoukne směrem k proutěnému lustru, kde ještě chvilku pozoruje doznívání příběhu. Jako kdyby proužek kouře obepisoval kolem lustru zenový kruh. Zenová symbolika je tu zcela namístě. Teď po těch letech si uvědomuji, jak máma každou činnost, do které se pustila, prováděla zcela naplno, byla do ní ponořená, jako by byla na nejvyšším stupni meditace, a přitom bylo úplně jedno, jestli loupe brambory, opravuje písemky nebo popotahuje z cigarety – což bych řekl, byla její „nejzenovější“ aktivita, kterou prováděla opravdu s vášní a naplno. Naopak největší odpor vykazovala k návštěvám doktorů, pošty či jakéhokoli úřadu a instituce. Nejraději vyslovovala větu, ať si to vyřešíme všechno sami, až tady nebude. A hned poté otevřela knihu a okamžitě se do ní začetla, aby bylo jasné, že to mínila zcela vážně.

Když nám jednoho letního dne řekla, že nemá chuť na kafe a na cigáro, věděli jsme, že je něco špatně. Její cestu zkřížila rakovina slinivky. Opravdu agresivní a rychle postupující forma rakoviny, kterou nelze vyléčit, jen mírně zpomalit. Máma tu informaci o zbývajících týdnech vzala naprosto stoicky. Jen povzdechla a řekla: „A je to v prdeli.“

Následujících šest týdnů jsme celá rodina strávili společně, což bylo jedno z jejích přání. Ten, sice nedefinovaný, ale slovy lékařky „krátkými týdny omezený“ časový úsek máma využila beze zbytku. Rozdělila mezi nás vše, co měla, od bytu, milované chalupy až po poslední prstýnek, tedy udělala přesně to, co nikdy udělat nechtěla. A když už nemohla držet knížku a my jsme se u její postele střídali a četli jí, co si přála, vyslovila mnoho dalších přání.

Žádný smuteční obřad, protože nechce, aby na ni lidi vzpomínali v slzách. Naopak jsme dostali seznam lidí, které by ještě ráda před svým odchodem viděla, a také seznam lidí, které by ráda měla na rozlučce, protože do hrobu na Malvazinkách rozhodně nechce, byť tam leží její maminka s tatínkem, neb tam za ní nikdo chodit nebudeme. Při svých zkracujících se procházkách nám ukázala místo v rohu zahrady pod košatým tisem, kde by si přála rozptýlit. Byl to roh zahrady, kde byl opravdu největší nepořádek. A my odsouhlasili, že to vyčistíme, osadíme květinami, a máma odsouhlasila, že počká v chalupě, než to budeme mít hotové. „A ta rozlučka bude na jaře, protože se všechno zelená a to já mám moc ráda.“

O rok a půl později jsme se sešli všichni ze seznamu v tom nejzazším rohu zahrady, pod tisem, se psy pobíhajícími kolem, v květnovém, sluncem zalitém dni. Strávili jsme společně celý víkend, vzpomínali, vyprávěli veselé příběhy a nesmírně jsme si ten čas užili. S odstupem času, který dal vyprchat smutku a tíživé ztrátě. Uzavřel se kruh. Nevím, jestli zenový. Zkrátka kruh. Máma je tam, kde si přála být. Jako by si to sama napsala na poslední stránku své knihy, kterou zaklapla, dopila kafe a típla cigaretu.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com