sobota 7. 12. 2024
Harmonie je stav duše, po kterém mnoho z nás touží. Vést klidný a spokojený život, mít pěkný dům, auto, rodinu, cestovat po celém světě, mít spoustu peněz. Tohle všechno nám ale z nebe nespadne.
Chceme-li to všechno mít, čeká nás spousta práce. Možná nebudeme mít tolik času na rodinu a na cestování, kolik jsme si představovali. Ale to nevadí. Až budeme mít lepší auto a víc peněz, přestaneme se tolik hnát a budeme si víc užívat s rodinou. Budeme cestovat, řádit s dětmi, užívat si života. A tak dnes přijdeme z práce o trochu později. Nejdříve jeden den, pak další. Najednou pracujeme i o víkendu. Na dovolenou nemáme čas, proto ji letos odložíme. Musíme přece vydělat víc peněz, musíme vybojovat lepší pozici v práci. Všechno odkládáme na později. I onu vysněnou harmonii spokojeného života. A ta spolehlivě uniká s rostoucím počtem hodin strávených v práci. Začínáme být tak trochu unavení a nejsme odpočatí ani po dvanáctihodinovém spánku. Začínají nás bolet záda. Nestíháme termíny, vynecháme snídani a raději i oběd, abychom všechno zvládli. O půlnoci vybrakujeme ledničku a pak je nám špatně a nemůžeme spát. A k bolestem zad se přidávají bolesti hlavy z nevyspání, žaludku překyseleného litry kávy, kterou do sebe lijeme místo snídaně a oběda. Najednou zjišťujeme, že se nám sen o harmonii rozplývá, protože nestihneme postavit dostatečně velký dům, o kterém jsme snili, protože nám děti vyrostly hlídané chůvami a najednou jsou velké a hrát si už nechtějí. A protože pořád nemáme v bance tolik peněz, kolik jsme si k harmonickému životu vysnili. Kolik vlastně potřebujeme peněz, domů, aut?
Možná budete v šoku, možná se mi i vysmějete, ale nic z toho nepotřebujeme.
Harmonie totiž znamená, že ráno vstaneme a usmějeme se na sebe v zrcadle. Bez ohledu na to, že máme křivý nos, malá prsa nebo pleš, bez ohledu na to, jestli venku prší nebo svítí sluníčko. Pokračujeme snídaní, protože snídaně je základ celého dne. Povídáme si se svými blízkými a věnujeme jim úsměv nebo raději několik úsměvů. Jsme k nim pozorní a laskaví, protože my sami jsme přece vděční za to samé. Po snídani vyrážíme do práce. Věnujeme úsměv sousedce, na přechodu pustíme paní o holi, přestože za námi stojí fronta troubících aut. Svoji práci máme rádi. Pokud ne, pokoušíme se v ní najít pozitivní momenty, které postupem času překryjí ty negativní. Nasloucháme kolegům a snažíme se s nimi spolupracovat. Zkrátka zpříjemňujeme práci sobě i lidem kolem nás. Nikdo přece netouží po atmosféře plné stresu a napětí. Po práci se setkáváme s přáteli. Povídáme si a jsme veselí, protože čas trávíme s lidmi, které máme rádi a se kterými je nám dobře. A že jsme dnes pospíchali domů za dětmi, protože Mařence se vyklubal první zub? To přece nevadí. Praví přátelé ocení, že jsme spokojení a potkají se s námi rádi jindy. Večer vyrazíme na procházku do parku, na koncert, do divadla, zkrátka kamkoli se nám zachce. Nebo zůstaneme doma, zapálíme svíčku na stole, nalijeme si víno a budeme si povídat. Důležité je, abychom byli šťastní, spokojení, měli rádi svoje blízké, ale také sebe. A nejdůležitější potom, abychom to zažívali již teď, dnes, každý den. Abychom to neodkládali a neříkali: „Spokojení budeme až…“
Harmonie je, pokud se životem neženeme, ale když si jej užíváme. A to může každý z nás.