Nebývalo to tak vždy. Nepamatuji si, že bych někdy před třicítkou řešil úplněk a špatný spánek vůbec. Večer jsem padl do postele a budík byl můj úhlavní nepřítel. Ale jak jsem již zmiňoval, to bylo před třicítkou.

Najednou mi nešlo usnout kdekoli a kdykoli. Začal jsem vyžadovat větší pohodlí a větší klid. Tak trochu ve stylu s jídlem roste chuť. A čím pohodlnější jsem měl postel, tím hůř jsem usínal. Každý zvuk, který moje uši zaslechly jsem okamžitě musel analyzovat. A pak ho náležitě dostatečně poslouchat, jestli nemění svoji intenzitu, rytmus… někdy to byla pěkná fuška, téměř pracovní směna. A kdo někdy zažil všechna okna v bytě otočená na jižní stranu a do vnitrobloku, ví, o čem mluvím. Noční partnerské hádky, hlučné večírky, divoký sex nebo třeba nahluchlá sousedka, která má naplno puštěnou televizi, takže celý blok musí sledovat stejný kanál.

To všechno se ale nedalo srovnat s tím, když se v naší (já se v průběhu let změnilo na my) domácnosti zjevilo štěně maďarského ohaře. Na první pohled to byl opravdu roztomilý miláček. Úplně ho vidím v té ohrádce, se žlutou stužkou ovázanou kolem krku. Všechna štěňata řádila jako pominutá a on si spokojeně vrněl v koutě. Byl k sežrání. Ale už druhá návštěva u chovatelky mě měla varovat. Všechna štěňata roztomile chrupala, zatímco drak se žlutou stužkou řádil jako černá ruka a jeho největší snahou bylo cokoli rozcupovat na co nejmenší kousíčky. Přesto jsme si ho nastěhovali domů. Pro mě to bylo první společné bydlení se psem. Pominu-li noční šlápnutí do loužičky nebo ještě hůř na pískající hračku, dalo se to vydržet. Nejhorší ze všeho ale bylo vzdychání, kníkání a vrtění, které bylo každou noc všudypřítomné. K tomu se postupně přidávalo Akiho noční pití, tedy jestli se to dá nazvat pitím. Možná by se slušelo říct chlemtání. A to chlemtání se několikrát za noc opakovalo. Vždy s následným a velice důkladným prozkoumáním celého bytu, zakončené olíznutím mého obličeje, rozuměj mým totálním probuzením. Když Aki, tak se to naše zrzavé štěstí jmenuje, dosáhl puberty, dospěla moje beznaděj a nevyspání maxima. A dostavila se záchrana!

Odletěli jsme na naši jógovou dovolenou do Řecka. Těšil jsem se na jediné. Že se vyspím. Ubytování jsme dostali jako poslední z celého zájezdu a recepční na nás mrkal, že pro nás má speciální pokoj. Vyjeli jsme výtahem do posledního patra a točitými schody jsme vystoupali o jedno patro výš. Vypadalo to, že jdeme do prezidentského apartmá s věžičkou a výhledem na moře, ale byl to pokoj pro dělníky, kteří pracovali přestavbě hotelu. Ukázalo se, že to je jediný, který mají, protože jsou přebookovaní. Sádrokartonová deska před dveřmi by ani tak nevadila, jako centimetrový prach a špína pokrývající v podstatě všechno v pokoji. Odmítl jsem se svléknout a do postele ulehl v tom, v čem jsem přiletěl. Zcela logicky ráno následovalo stěhování, kterému předcházela hysterická scéna zakončená dotazem, jestli někdy v hotelu slyšeli o Tripadviseru. Přestěhovali nás vcelku rychle. Bohužel se ukázalo, že nás přestěhovali do části, která měla okna otočená na hlavní silnici, kde celou noc jezdila auta a motorky s rozjařenými turisty. Následovalo další stěhování, kterému předcházelo podepsání dokumentu nutného k přestěhování. Nic závažného, jen něco ve znění, že souhlasíme s přiděleným pokojem a vůči hotelu nemáme žádné další požadavky. Já se toužil konečně vyspat a podepsal bych cokoli. Tak nás přestěhovali potřetí a dle dokumentu naposledy. Pokoj byl krásný, s výhledem na moře a terasou. Moje nadšení zmizelo ve 22:00, když jsem se chystal ulehnout. Ubytovali nás nad hotelovým barem, kde právě začínala diskotéka. Moje zoufalství bylo dokonáno.

Když mě druhý den ráno viděla naše klientka, zděsila se mého šedivého obličeje a nabídla mi, jestli nechci vyzkoušet špunty do uší. Někomu se můžou dva špunty do uší zdát jako kousek pěny, ale pro mě to byl zázrak. Největší událost dekády. Možná i dvou. Po zbytek dovolené jsem spal jako nikdy. Po návratu jsem se nemohl dočkat, až vyzkouším špunty doma. A fungovalo to. Žádné klapání drápků, žádné noční chlemtání vody. Čirý zázrak. Od té doby se staly špunty mým nezbytným vybavením a mám je v několika barevných provedeních, ve všech taškách a dokonce je nosím i v tašce s počítačem, protože jeden nikdy neví, kdy by se mohly hodit.

A Aki? Jako kdyby věděl, že jsem díky špuntům vyzrál nad jeho nočními zvuky, mě po každé návštěvě misky s vodou, kterou absolvuje tak čtyřikrát za noc, plácne svoji mokrou tlamu na hlavu a důsledně mi olíže celý obličej.

• autor: Jakub Šamberger
• www.energystudio.cz
• foto: Shutterstock.com