úterý 13. 10. 2026
BLESKOVĚ
Když jsem začal jezdit do Indie, Jakub se tam rozhodně nehrnul. Popravdě jsem se mu ani moc nedivil. Špína, chudoba, chaos, vedro, davy lidí – na první pohled není moc důvodů, proč tam dobrovolně jet. Pak ale jednoho dne přišel s tím, že nechce poznávat jen krásná místa, kde všechno funguje. Chtěl zažít i něco úplně jiného. Indii. A tím mě překvapil.
První cestě do Indie předcházelo mnoho představ, co jak bude. Indie se ovšem na moje představy moc neptala. Docela rychle mě vytáhla ze školy ven a začala mi servírovat svoje vlastní lekce. Na nádraží, v tuk-tuku, v horách, na ulici nebo ve chvíli, kdy jsem prostě jen seděl a koukal kolem sebe. Některé byly krásné. Některé mě štvaly. Některým jsem nerozuměl vůbec.
Do Indie jsem poprvé jel za jógou. Dnes vím, že ty nejsilnější lekce často nepřišly ve škole ani na podložce, ale přímo v ulicích. Mezi lidmi, rikšami, kravami, vůní masala čaje, hlukem, chaosem i chvílemi naprostého klidu. Indie mě baví právě tím, že nic moc neuhlazuje a člověka pořád něčím překvapuje. Tenhle blog otevírá moje další vyprávění o „indické ulici“ – o místech, lidech a situacích, které jsem neplánoval, a přesto mi z cest zůstaly v hlavě nejvíc.
Je zvláštní, jak moc toužíme po stálosti. Stavíme si život na plánech, představách a jistotách, jako by vše kolem nás mělo zůstat stejné. Přitom stačí jediný den, týden, měsíc, rok, aby se proměnila naše práce, vztahy, zdraví nebo pohled na svět. Tato proměna je základem, podstatou celého života.
Léto je fajn období. Dny jsou delší, slunce nás přirozeně vytahuje ven a najednou máme pocit, že nemusíme všechno stihnout hned. Přesto si mnoho lidí odnáší na dovolenou stejnou hlavu, jakou měli doma. Jen ji přestěhují na jiné místo. Myšlenky dál běží, plánují, hodnotí, vracejí se k tomu, co bylo, nebo utíkají k tomu, co bude. Tělo možná odpočívá, ale mysl jede pořád na plný výkon.
Po čtyřicítce už nejde o jen výkon. Jde o kapacitu. O svalovou hmotu, která chrání metabolismus. O nervový systém, který jsme schopni regulovat. O tělo, které tě podrží, když život zrychlí.
Kolikrát ještě přidáš, i když víš, že už jsi na hraně? Kolikrát přesvědčíš tělo, že to ještě zvládne, jen aby ses cítil dost? Nejsme unavení proto, že by byl svět příliš rychlý. Jsme unavení, protože neumíme ubrat. Přepětí si pleteme se silou. Vyčerpání s odhodláním. Jenže skutečná síla nevypadá jako tlak. Vypadá jako kapacita. Jako schopnost nést víc, aniž by ses rozpadl. Zůstat pevný i v tempu, které tě zkouší. A o tom to letos je.
Když jsem před více než dvaceti lety vydal svou první knihu o powerjóze s podtitulem „Fitness budoucnosti“, znělo to možná odvážně. Ale už tehdy jsem cítil, že tenhle přístup k pohybu má obrovský přesah. Powerjóga nebyla jen další trend. Byla to nejdříve výzva a postupně cesta, která spojovala tělo, dech a vědomí do jednoho funkčního celku.
Z ticha se zrodí pohyb. Tak jako po noci přichází den, po výdechu nádech, po klidu nový začátek. Vše, co jsme prožili – tělo, dech, mysl, vrstvy, překážky, ticho – směřuje sem.
Nosíme v sobě stopy. Neviditelné, ale o to hlubší. Vryté do nás jako staré nápisy na kameni, které nikdo nečte, a přesto utváří, kým jsme. Jsou to vzpomínky, emoce, pocity, věty, které jsme si opakovali tak dlouho, až se staly pravdou.
