„Já vlastně nechci učit. Jsem tady pro sebe.“ Tuto větu slýchám na začátku kurzů pro budoucí instruktory poměrně často. Občas v ní cítím trochu nejistoty, jako by bylo potřeba vysvětlit, proč se člověk přihlásil do školy, když nemá v plánu postavit se před skupinu lidí. Mně ten důvod připadá naprosto přirozený. Zájem o sebe, o vlastní tělo a o to, jak žiju, má přece hodnotu sám o sobě.

Za pětadvacet let práce s powerjógou jsem potkal mnoho lidí, kteří přišli původně jen cvičit. Chtěli se protáhnout, rozhýbat, udělat něco pro záda nebo na hodinu vypnout. Jóga si postupně našla místo v jejich životě a s pravidelností přicházely otázky. Co mi na tom vlastně dělá tak dobře? Proč odcházím jiný, než jsem přišel? Co z toho bych si mohl uchovat i pro chvíle, kdy podložku zase sbalím?

Zdá se mi, že právě z takové zkušenosti může vyrůst zájem poznat jógu hlouběji. Pochopit souvislosti pohybu a dechu, zorientovat se v tom, co na lekcích slýchám, a seznámit se s filozofií, která za celou praxí stojí. Filozofií, která jógu vyživuje, i když si její význam zpočátku nemusíme uvědomovat ani ji vyhledávat. Samotné cvičení přestává stačit jako odpověď. Člověk chce vědět víc.

Slovo „klid“ slýchám od účastníků kurzů často. Zajímá mě, co si pod ním každý představuje. Někdo na chvíli přestane řešit práci, jiný si odpočine od vlastních myšlenek, další konečně pocítí, jak moc je unavený. Rozumím tomu. Hodina, během které vnímám pohyb, dech a svoje tělo, mi dává příležitost zachytit něco, co v běžném dni snadno přehlédnu. Vlastní napětí, potřebu odpočinku i zvyk pořád se někam tlačit. Začínám lépe rozumět tomu, co se se mnou děje. Z toho může vyrůstat i pocit, že mám svůj život trochu víc v rukou. Větší klid si tak mohu spojovat s představou, že mám věci pod kontrolou. Toto slovo mě ale vede k přemýšlení. Rozumím touze zvládat svůj život a mít v něm nějakou jistotu. Sám ji znám. Hranice mezi tím, co mohu ovlivnit, a tím, co už se snažím řídit za každou cenu, se ale snadno ztratí. Přistihnu se, že bych chtěl mít pod kontrolou i to, jak se zachová druhý člověk nebo jak dopadne něco, do čeho jsem vložil hodně energie. Jógová filozofie pro mě v takových chvílích získává velmi praktický význam. Pomáhá mi zkoumat, kam má smysl napřít úsilí a kde mě vlastní očekávání jen vyčerpává. Klid pak souvisí i s tím, že si přestanu nakládat odpovědnost za všechno, co se kolem mě děje.

Sanskrtský pojem si můžu zapsat a naučit se jeho význam. Skutečný obsah pro mě ale dostane až ve chvíli, kdy v něm poznám kus vlastního života. Vezměme si třeba ahimsu, neubližování. Většina z nás si pod ní představí ohleduplnost k druhým. Způsob, jakým zacházíme sami se sebou, už tak samozřejmě nezkoumáme. Souhlasíme s další povinností, přestože už teď nestíháme. Přehlížíme únavu a slibujeme si, že si odpočineme, až bude všechno hotové. Na podložce se snažíme dostat do pozice, na kterou tělo ještě není připravené, protože člověk vedle nás ji přece zvládá. Ahimsa se v takových chvílích dotýká našeho každodenního rozhodování. Vlastní úsilí si zaslouží pozornost i v tom, co nám přináší a co bere. Budu na sebe dál tlačit? Co tím dnes získám a co mě to bude stát?

Znám to i ze svého života. Roky praxe a učení mi nezaručují, že se pokaždé rozhodnu dobře. Nadšení, očekávání druhých i vlastní ego umějí být přesvědčivé. Kývnu na něco, u čeho už v tu chvíli cítím, že se mi to do života nevejde. Mám ale chuť vyhovět, pustit se do něčeho nového nebo si dokázat, že na to přece mám. Čas pak beru tam, kde zdánlivě nikomu nechybí. Sám sobě. Odsunu odpočinek, vlastní praxi i obyčejné chvíle, které potřebuji, aby mi bylo dobře. Jóga mi pomáhá všimnout si, co dělám, a přiznat si, že jsem k tomu sám přispěl. Takové přiznání pro mě bývá náročnější než obtížná pozice. Dává mi ale možnost příště se rozhodnout jinak.

Pravdivost, satja, tím získává docela obyčejnou podobu. „Tohle teď nezvládnu.“ „Tady potřebuji pomoc.“ „Tohle už mi nedává smysl.“ Vyslovit takovou větu může stát hodně odvahy. Člověk má o sobě nějakou představu a rád by jí dostál. Přiznáním skutečnosti se ale otevírá možnost něco změnit.

Téma neulpívání je mi podobně blízké. S věkem ho vnímám stále výrazněji. Tělo se mění, mění se energie i potřeby. V hlavě přitom může dál žít představa člověka, kterým jsem byl před deseti nebo dvaceti lety. Srovnávání s ním umí vzít radost i tomu, co dnes funguje dobře. Jógová praxe pak nabízí otázku, kterou považuji za podstatnou: Co má pro mě smysl v této chvíli života? Odpověď může být jiná než dřív a zaslouží si stejnou pozornost.

Filozofie jógy také připomíná hodnotu pravidelného úsilí a schopnosti neulpívat na jeho výsledku. Tahle dvojice je pro dnešní dobu velmi zajímavá. Věnujeme něčemu čas a téměř okamžitě chceme vidět změnu. Cvičíme a čekáme lepší tělo. Meditujeme a očekáváme klid. Studium má přinést jistotu. Každá praxe se tak může stát dalším úkolem, ve kterém sami sebe hodnotíme. Vlastní zkušenost mě učí větší trpělivosti. Některé změny poznám až zpětně. V rozhovoru, který bych dřív vyhrotil. V rozhodnutí dopřát si odpočinek bez dlouhého ospravedlňování. Ve chvíli, kdy mě něco rozhodí a já se dokážu vrátit k tomu, co je pro mě důležité. Jóga pro mě právě tady pokračuje po skončení lekce.

Staré texty samozřejmě vznikaly v jiném světě a různé jógové tradice nabízejí různé pohledy. Jejich studium proto potřebuje otázky, souvislosti i vlastní úsudek. Smysl vidím v poctivém zkoumání toho, čemu rozumím, co mě oslovuje a jak se to potkává s mým životem. Prostor pro pochybnost k takovému studiu patří.

Kurz pro budoucí instruktory může být místem, kde na to všechno člověk dostane čas. Pohyb se propojí s dechem, zkušenost s přemýšlením a vlastní otázky s otázkami ostatních. Někdo během studia objeví chuť učit. Jiný si získané poznání odnese do své praxe, práce nebo rodiny. Obě cesty mají smysl.

Věta „jsem tady pro sebe“ má pro mě váhu. Za těmi několika slovy může být dlouhá doba, kdy člověk věnoval svůj čas všem ostatním a na sebe čekal, až něco zbude. Přihlásit se ke studiu pak znamená udělat pro sebe místo ve vlastním životě. Dopřát si čas, ptát se, zkoumat svoje zažité pravdy a připustit, že něco chci žít jinak. Takový důvod mi připadá dost silný sám o sobě. Člověk možná nikdy nepovede jedinou lekci. Může ale začít mnohem vědoměji rozhodovat o tom, čemu bude věnovat svůj čas, sílu a pozornost. O tom, jak bude žít.

• autor: Václav Krejčík
• foto: Pexels