Když někomu řeknu, že jedu do Indie, reakce bývají podobné. Někdo se nadchne: „Tam se chci také podívat.“ Jiný na mě kouká, jako bych se zbláznil. Proč dobrovolně jezdíš do země plné špíny, chudoby, hluku a chaosu? Chápu obojí. Před první cestou jsem měl v hlavě podobný guláš představ. Indie pro mě byla jóga, ášramy, Ganga, meditace, ale taky vedro, špína a kdovíco ještě. Dnes vlastně ani nevím, jak ji někomu popsat, aby z toho nevznikla pohádka, nebo naopak horor. Obojí by byla blbost. Indie je všechno dohromady.

Poprvé jsem tam jel studovat jógu. Chtěl jsem ji poznat tam, odkud pochází, zažít jiné učitele a trochu víc pochopit svět, ze kterého vyrostla. Indie se na moje představy moc neptala. Hluk, troubení, vedro, pachy, vůně, lidé, psi, krávy, motorky, rikši a do toho chlap sedící na plastové židli u silnice, popíjející čaj a vypadající naprosto spokojeně. Já bych se z toho první dny nejraději zbláznil. On byl v pohodě. Tenhle rozdíl mě začal bavit.

Indie umí být špinavá. Hodně. Stejný den ale dokáže být nádherná tak, že jen stojím a koukám. Prodírám se ulicí, troubí na mě rikša, kolem prosviští motorka, mezi lidmi se protáhne kráva a já si říkám, proč jsem sem zase lezl. O pár minut později sedím na schodech u Gangy. Někdo se koupe, někdo pere prádlo, někdo se modlí a starý chlap vedle mě mlčky kouká na řeku. Najednou je mi dobře. Tohle se mi v Indii děje pořád. Jednu chvíli mě štve, za chvíli mě dojme. Občas obojí během pár minut.

Lidé se mě často ptají, jestli je Indie bezpečná. Za sebe můžu říct, že se tam cítím dobře a bezpečně. Jsem chlap, takže zkušenost ženy cestující samotné může být samozřejmě jiná, ale žádnou velkou vědu bych z toho nedělal. Stejně jako kdekoliv jinde stačí zdravý rozum a hlavně respekt k zemi, ve které jsme hosty. Když přijdu k někomu domů, taky se nechovám, jako by mi to tam patřilo. V Indii to vnímám stejně. Respektuji místní zvyklosti, prostředí, chování v chrámech i lidi, které chci třeba vyfotit. K tomu patří i oblečení. V mnoha místech jsou přirozenější delší kalhoty nebo sukně a zakrytá ramena. Nevidím v tom žádné omezení. Prostě přijíždím do jiné kultury a baví mě ji poznávat takovou, jaká je.

Moje zkušenost s lidmi je přitom skvělá. Indové jsou neuvěřitelně zvědaví. Zastaví vás, chtějí vědět, odkud jste, proč jste přijeli a jak se vám jejich země líbí. Hlavně se chtějí fotit. Někdy mám pocit, že jsem větší atrakce než chrám za mnou. První selfie je sranda, desáté taky, po dalších už člověk přemýšlí, kudy zmizet. Někdo si chce opravdu jen povídat, někdo vám chce něco ukázat a někdo na konci čeká pár rupií. To prostě pak už neřešíte. Patří k místnímu životu stejně jako spousta dalších věcí, které fungují jinak než doma.

S Indií se pojí také představa, že kdo chce opravdu porozumět józe, musí jet právě tam. Svého času jsem tomu věřil i já. Tak jsem jel, studoval, cvičil, poslouchal učitele a byl jsem nadšený. Občas také vůbec. Některé hodiny byly skvělé, jiné průměrné a u některých jsem si říkal, co tady sakra dělám. Indie mi v tomto otevřela oči. Indický učitel není automaticky dobrý učitel jen proto, že se narodil v Indii. Znám skvělé učitele, kteří tam nikdy nebyli, a v Indii jsem potkal takové, ke kterým bych na druhou hodinu nešel. Místo samo z nikoho dobrého učitele ani dobrého žáka neudělá.

Jednou jsem na ulici zahlédl obyčejný letáček s telefonním číslem učitele jógy a zavolal mu. První hodina byla příšerná, druhá o něco lepší a třetí už začínala dávat smysl. Nakonec mi tenhle nenápadný člověk dal víc než řada mnohem známějších učitelů. Indie mě učí trochu povolit vlastní představy o tom, jak by věci měly být. Někdy mě překvapí příjemně, jindy vůbec. Některé věci mě zasáhnou, jiné mi vadí a spoustě z nich pořád nerozumím. O to víc se pak dívám na svůj vlastní život a na všechno, co v něm už beru jako samozřejmost.

Školu jógy už dnes v Indii nehledám. Tu jsem si odstudoval. Moje nejsilnější lekce stejně přišly úplně jinde – na nádraží při několikahodinovém zpoždění, v dopravní zácpě ve Váránasí, při nekonečném čekání na jídlo nebo ve chvíli, kdy mi opice ukradla snídani. Byl jsem naštvaný, měl jsem hlad a opice měla moje jídlo. Žádná velká jógová moudrost se v tu chvíli nekonala. Indie člověku občas prostě přehází plány. 

Indii mám rád právě v této její neuhlazenosti. Krása vedle bordelu. Radost vedle bídy. Ticho na břehu Gangy pár metrů od silnice, kde se z troubení skoro zblázním. Něco mě nadchne, něco mi vadí a občas bych nejraději utekl do prvního letadla domů. Pak si dám masala čaj někde u silnice, začnu se bavit s člověkem, kterého jsem před pěti minutami vůbec neznal, a zase si říkám, že tohle je to "ono". Prostě jak na houpačce, ale pro mě... krásné houpačce.

Za jógou jsem do Indie jel poprvé. Dnes tam jezdím za Indií. Za lidmi, ulicemi, náhodami, čajem, tichem u Gangy i troubením, ze kterého mi občas málem praskne hlava. Mám rád ten zvláštní pocit, že nikdy přesně nevím, co mě čeká za rohem. Něco mě tam štve, něco dojme, něčemu nerozumím a něco mi dojde až po návratu domů.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: autor a Pexels

Tip: Pojeďte s Vaškem a Jakubem do Indie na poznávací jógový retreat 9.-21.3.2027 a navštivte Rišikéš, Varánasí, Dehradun, Hardivar, Gou. O cestě více ZDE.