Jedna velká představa, možná vlastně spíš, zvědavost, až možná vzrušeni souviselo s návštěvou Váránasí. Fascinovalo mě a současně jsem ho měl po několika dnech plné zuby. Horko, davy, motorky, rikši, krávy, kouř, pachy, pohřební hranice, Ganga a troubení snad úplně všeho, co mělo klakson. Člověk ráno vyšel na ulici a během pár minut dostal takovou nálož vjemů, že by mu doma vystačila na celý den. Nebylo divu, že mi prostě jeden den došla šťáva.

Sedl jsem do tuk-tuku a řidiči řekl, že chci někam, kde bude klid. V hlavě jsem to měl vyřešené. Odjedeme z centra, někde vystoupím, sednu si a konečně chvíli nic. Řidič se na mě podivně podíval a moc nadšeně se netvářil. Ptal se mě, co klidem myslím? Vždyť tady to je. Teď. Moc jsem to nechápal a přesvědčil ho už konečně vyrazit. Já prostě ten klid samozřejmě najít chtěl. Můj vnitřní neklid byl tak velký, že by opravdu šel krájet. 

Pár minut nato jsme uvízli v dopravní zácpě. Pořádné. Dopředu nic, dozadu nic. Kolem nás auta, motorky, další rikši, lidé a troubení ze všech stran. Řidič se snažil protáhnout každou mezerou a já vzadu začínal pěkně pěnit. Chtěl jsem klid a místo něj jsem seděl snad v největším bordelu široko daleko.

Po nějaké době mého vnitřního boje jsem uzm byl unavený. Vzdal jsem to. Opřel jsem se, vydechl a bylo mi to jedno. V tu chvíli se samozřejmě nestalo vůbec nic. Žádný zázrak. Auta nezmizela, klaksony neutichly a Váránasí se kvůli mně rozhodně nezastavilo. Jen já jsem přestal potřebovat, aby se něco změnilo. Seděl jsem tam, koukal na ten mumraj kolem sebe a najednou mi bylo docela dobře. Dnes už si ani nepamatuji, kam mě řidič nakonec odvezl. Pamatuji si ale ten moment v zácpě.

Normální indický stav

Podobných situací mi Indie nadělila spoustu. Vlak má několik hodin zpoždění a nikdo pořádně neví proč. Jídlo má přijít za deset minut a po hodině po něm není ani stopa. Něco si naplánujete a realita si to během pěti minut přepíše po svém. Jednou mi opice ukradla snídani. Žádné velké jógové uvědomění jsem v tu chvíli nezažil. Měl jsem hlad, byl jsem naštvaný a opice seděla opodál s mojí snídaní. Smál jsem se tomu až později. Tyto situace mám na Indii rád. Člověk tam může mít hlavu plnou filozofie, a pak přijde opice a velmi rychle ho vrátí na zem.

Jógu jsem dlouho spojoval hlavně s praxí. S tělem, ásanami, studiem a učiteli. Mám toto vše stále rád. Avšak návštěva Indie mi k tomu jen přidala ulici. Normální běžnou, obyčejnou indickou ulici. Tam se nedá připravit prostředí, zapálit svíčka a vytvořit si klid. Ulice jede dál. Člověk do ní vstoupí se svojí náladou, představami a potřebou mít věci nějak pod kontrolou a ona si s tím udělá, co chce. Dost často jsem tam poznal sám sebe líp než při hodině meditace. Hlavně ty části, které bych o sobě raději nevěděl. Netrpělivost, vztek, potřebu všechno urychlit nebo zařídit po svém.

Cestování mě baví i kvůli tomu. Doma mám svůj svět docela dobře poskládaný. Práci, lidi, které mám rád, svoje věci, svoje místa a rytmus dne. Cizí země mi tohle na chvíli vezme. Musím se dívat, poslouchat, ptát se a někdy prostě nevím. Ten pocit mám vlastně rád. Člověk nemusí být pořád ten, který se vyzná.

Původní Indickou ulici jsem psal jako hledání štěstí. To slovo bych dnes možná používal opatrněji. Pořád vlastně nevím, co přesně štěstí je. Vím jen, že jsem ho několikrát hledal na úplně špatném místě. Chtěl jsem, aby se něco změnilo, někam jsem se potřeboval dostat nebo jsem čekal, až budou okolnosti konečně podle mého. Pak jsem jednou seděl zpocený v tuk-tuku uprostřed zácpy ve Váránasí, kolem mě všichni troubili a nikam se nejelo. Můj plán byl v háji. A mně tam po chvíli začalo být dobře.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Váránasí, Banáras, Káší

Váránasí patří k nejstarším nepřetržitě obývaným městům světa a k nejposvátnějším místům hinduismu. Leží na břehu Gangy v indickém státě Uttarpradéš a pro hinduisty je spojené především se Šivou, poutěmi, rituální koupelí v Ganze a také s posledním rozloučením na pohřebních ghátech.

Jedno město má několik jmen. Váránasí je dnešní oficiální název a tradičně se vykládá jako spojení jmen dvou řek, Varuny a Así, mezi nimiž město leží. Banáras – v angličtině často Benares nebo Banaras – je historická a lidová podoba názvu, která se používala po staletí a dodnes ji běžně uslyšíte. Britové během koloniálního období používali především podobu Benares; po získání nezávislosti se Indie v roce 1956 oficiálně vrátila k názvu Varanasi. Ještě starší jméno Káší znamená přibližně „zářící“ či „město světla“ a v náboženském kontextu se používá dodnes.

Váránasí se proto může na mapě jmenovat Váránasí, v rozhovoru Banáras a v duchovním či historickém kontextu Káší. Všechna tři jména mluví o stejném městě, jen každé vypráví trochu jinou část jeho dlouhého příběhu.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: Václav Krejčík