pondělí 9. 11. 2026
S jarem dospíváme přirozeně k probouzení, očistě a otevírání se novým příležitostem. Hluboce vnímáme čas obrody v jeho jemných nuancích a získáváme prostor pro uvolnění všeho, co už dosloužilo. Tak jako pouštíme po vodě zapálenou Moranu, můžeme pustit i staré vzorce myšlení, pocity a zvyky, jež chceme transformovat. Přírodní cyklus plynutí a pomíjivosti nás učí neulpívat na minulosti ani budoucnosti, ale přijímat přítomnost s otevřeným srdcem i myslí a rozpoznávat, co a kdy nechat jít.
Čas rovnováhy, obnovy a postupného zvyšování energie. To vše přináší období točící se kolem jarní rovnodennosti. Využijme tohoto mezičasí a nalaďme se na teplejší část roku zevnitř.
Březen není jen další měsíc v kalendáři. Je to okamžik, kdy se světlo začne dotýkat země jinak. Už se nezdržuje jen na obzoru, ale vstupuje hlouběji – do krajiny, do oken našich domovů, do očí i do těla. Zima se ještě nevzdává úplně, rána mohou být chladná a vítr ostrý, ale něco zásadního se proměnilo. Světlo už nepřichází na návštěvu. Zůstává déle. A s ním se v nás začíná probouzet i to, co bylo celé měsíce skryté pod povrchem.
17. února začíná rok ohnivého koně, sedmý v cyklu 12 zvířat čínského zvěrokruhu. Poslední tok ohnivého koně byl 1966, lidé ve znamení koně se narodili v letech 1914, 2002, 1990, 1978, 1966, 1954 a dále.
Začíná únor. A navíc je dnes úplně – tedy čas zastavení a opuštění starého. Zima ještě nepustila své sevření, ale pod povrchem se už cosi mění. Dny se nepatrně prodlužují, světlo má jinou kvalitu a vzduch v sobě nese sotva znatelný příslib pohybu. Únor ještě není jarem – ale už není ani hlubokou zimou. Je přechodem. A přechody chtějí jemnost, trpělivost a pozornost.
18. ledna 2026 ve 20:52 SEČ se nebe ztiší. Měsíc zmizí z dohledu, jeho světlo se stáhne do sebe – a právě v tom je jeho síla. Je to první novoluní roku. Neviditelné, a přesto plné příslibu. Ne burcující, ale nesmírně přítomné. Je to ticho, které šeptá nový začátek.
Všechno v přírodě ztichlo. Dny jsou krátké, stíny dlouhé a ticho má jinou hloubku než kdy jindy. Leden – první měsíc v roce – nepřichází s výkřikem nových začátků, ale s tichým voláním k návratu. K sobě. K tělu. K domovu, který nenajdeme venku, ale v sobě samých.
Víte, jak vypadaly vánoční svátky? Někde byly hlučné a prodchnuté světly ohňostrojů stejně jako Nový rok, jinde plné tradic, zvyků a řemeslných dekorací. Vánoce napříč světem se nesou ve jménu nejrůznějších obyčejů a barev a spadají do pestrých podmínek léta či zimy, podle toho, na jaké polokouli vás zastihl prosincový slunovrat.
Zima bývala obdobím ticha, klidu a rituálů, kdy čas plynul pomaleji a domácnosti se řídily rytmem přírody, nikoli shonem ulic a kalendářů. Lidé se obraceli k tradicím, které provázely každodennost od svátku sv. Martina až po Štědrý den, a jejich dny naplňovaly přípravy, vůně pečení i drobné obřady, jež měly zajistit zdraví a hojnost. V kontrastu s dnešním předvánočním chaosem tak zima kdysi nabízela prostor k usebrání, pospolitosti a očekávání, které dělalo příchod Vánoc skutečně výjimečným.
Oficiálně byl úplněk už 4. prosince. Ale jestli jste se včera podívali večer ven, tak vám došlo, že tohle zrovna není úkaz, co po půlnoci zmizí jak popelka z bálu. Ten Měsíc svítil jak naschvál a je úplně jedno, co přesně psaly tabulky. Dneska 5. prosince je pořád skoro stejně velikej, jasnej a dotěrnej. Takže o tom píšu teď – přesně ve chvíli, kdy ho většina lidí viděla i bez připomínání.