Zimní období bývalo spojeno s množstvím zvyků, obřadů i domácích či hospodářských úkonů. Pokud šlo o práci, představovala zima nejklidnější část roku, což je v ostrém kontrastu s dnešní uspěchanou dobou. Lidé neřešili nákupní horečku ani shánění dárků. Byli si blízko, čekali na příchod nejkrásnějšího svátku roku a jejich čas naplňovaly tradice, rituály a přípravy.

Zima obvykle začínala svátkem sv. Martina. Dny se zkracovaly, noci prodlužovaly a dalším mezníkem byl svátek sv. Kateřiny, který na Slovensku označoval začátek tzv. strižích dní. Mezi těmito dvěma svátky se konaly poslední hostiny – pekly se kachny, svatomartinské husy a často také probíhaly zabíjačky. Po sv. Kateřině však nastalo období bez zábav, návštěv a hodování. Byl to čas příprav, ale především půstu, kdy se na stole objevovala jednoduchá jídla bez masa: obilné a luštěninové kaše, polévky, brambory, houby, kyselé zelí, mléko či těstoviny. Polévka byla dokonce častou snídaní. Půst měl očistit duši i tělo – jíst se mělo střídmě a jen dopolosyta. Přísnost tohoto zvyku se postupně zmírňovala a dnes ho dodržuje už jen málo domácností, přičemž starší lidé, děti a nemocní mívali výjimku.

Dalším významným dnem byl svátek sv. Mikuláše. V předkřesťanském období se v tomto čase konaly průvody masek a oslavy před slunovratem, které církev od 9. století nahradila oslavou sv. Mikuláše. Z původních průvodů zůstaly jen postavy Mikuláše, čerta a anděla. Dárky se zpočátku rozdávaly dětem ve školách, protože Mikuláš byl považován za patrona studentů.

Po Mikuláši začal v domácnostech velký úklid. Bělily se stěny, drhly podlahy a myla okna. Hospodyně doplňovaly zásoby a začalo se péct. Oplatky z nekynutého těsta se připravovaly už po sv. Kateřině; často je pekli učitelé, kterým hospodyně dodávaly suroviny a výměnou dostaly hotové oplatky na štědrovečerní stůl. Pekly se také perníky či drobné koláčky.

Jak se blížil Štědrý den, celý dům voněl a vše bylo připraveno na slavnostně prostřený stůl. V tento den se půst ještě zpřísnil – od rána se nesmělo jíst a vykonávaly se úkony, které měly zajistit zdraví a štěstí rodiny. Patřilo k nim například házení ořechů, jablek nebo oplatek do studny, aby byla voda po celý rok zdravá. Vše vypůjčené se muselo vrátit a řada dalších zvyků měla zajistit ochranu domu.

Sváteční tabule byla srdcem domácnosti. Její podoba se lišila podle regionu i majetkových poměrů – jiná byla na venkově, jiná ve městech či v měšťanských nebo šlechtických rodinách. Společným prvkem však byl čistý bílý ubrus a často také jedno volné místo navíc – symbol pro náhodného hosta nebo připomínka těch, kteří už ke stolu usednout nemohli.

Hlavním postním a zároveň svátečním jídlem byla ryba, která se ale na venkov dostala až v meziválečném období. Do té doby dominovala polévka: čočková pro hojnost, zelňačka či houbová. Podával se chléb a další pokrmy se lišily podle kraje – například kroupy s houbami (kuba), slovenské opékance s mákem nebo zelňačka se sušenými švestkami. Na stole nechyběla vánočka jako symbol zavinutého Ježíška v jesličkách. Sušené ovoce, ořechy, med či oplatky měly svůj symbolický význam a objevovaly se téměř všude.

Během štědrovečerní večeře se dodržovaly různé tradice. Nikdo nesměl odejít od stolu dříve než poslední strávník. Rozkrajovalo se jablko, aby se zjistilo zdraví rodiny, a pod ubrus se dávaly rybí šupiny či peníze pro budoucí blahobyt. Po večeři přicházelo rozdávání dárků a pak cesta na půlnoční mši, která otevírala období svátků klidu a míru.

• autor: Martina Schmidtová
• @tinajedoma
• foto: Shutterstock.com